Emilka přišla na svět za první republiky na dědině nedaleko Brna a odešla z něho, když se její země stala znovu svobodnou. Tento kraj nikdy neopustila a svůj život prožila ve 20. století plném událostí, jejichž důsledky ovlivnit neuměla. Přestože byl Emilčin život protkán radostmi i bolestmi obyčejného člověka, nikdy neztratila sílu jim statečně čelit.

Tento román je o opravdové lidskosti, o kráse čirého dobra a o duších obyčejných lidí, jejichž příběhy známe i ze svého vlastního okolí.  

Toť všeobecné informace, které má dnes plno podobných knih s tím rozdílem, že se pouze mění jména hlavních hrdinů. Co ale upoutalo mě na první pohled, byla myšlenka provázející toto vyprávění, a to: Život lidem naloží jen to, co sami unesou.
Jistě to znáte, kolikrát si necháte knihu doporučit nebo ji přímo dostanete, ale jsou i takové chvíle, kdy jedna jediná "věc" rozhodne o vaší volbě výběru. Někdy to může být přebalem, jindy názvem, ale občas i motto vtisknuté na viditelném místě. Právě zmíněná myšlenka mě zaujala natolik, že jsem Emilce dala šanci jako několikáté knize mapující lidské osudy na pozadí našich dějin.

Jak samotný název napovídá, hlavní osobou je Emilka Vácová, která byla lehce inspirovaná babičkou samotné autorky. Emilku v hlavní dějové lince potkáváme jako malé neposedné děvče narozené krátce po vzniku republiky nedaleko Brna. Jak bývalo zvykem, rodiny se rozrůstaly rychle a smrt si tehdy ještě nevybírala. Postupně tak sledujeme celou rodinu Vácových se všemi radostmi i neštěstím. A že jím autorka nešetří. Těžko kritizovat, zda nepřehání. Přesto, že se nám zdá ona doba smířlivá z dnešního pohledu, rozhodně jednoduchá nebyla. Listováním tak stárneme společně s malou dívkou, která ztrácí tak rychle jako získává. Život se s ní nemazlí. Dětské oči jsou někdy krásné, vidí hlavně to dobré. Žijeme tedy rodinnými radostmi, její vzrůstající láskou k šachám, prvními známostmi, ale i ztrátou rodinného štěstí a změnou prostředí.

Kapitoly se řetězí a většina z nich končí s nádechem přicházející katastrofy. Někdy menší v našich očích, jindy se nad ní zastaví i čtenář otrlejší. Autorka rozhodně nešetří nikoho. Přesto i sebesmutnější část je víc o melancholii než o naprosté tragedii. Na jednu stranu by se to mohlo zdát jako určité mínus, přesto vzpomínky zřejmě takové i jsou. Již nic není tak tíživé, spíš nostalgicky smutné a vy vyloženě čtenářsky "nekrvácíte". Postavám není navíc věnován až takový prostor, tím jste ušetřeni hlubšiho pouta k některé z nich. 
Příběh je vyprávěn a vy jste "divák". Sledujete se zaujetím až do konce  a když knihu uzavřete, některé kapitoly ve vás zůstanou o něco déle, snad blízkostí, která je vám známá, ale žádná vás nenechá v bolesti dlouho. Příběh plyne jako čas s hlavní hrdinkou.

Pokud jste již zdatnými čtenáři podobných sociálně laděných příběhů, vždy budete klást větší nároky na aktuálně čtenou knihu. Nemohu se mezi takové počítat, ikdyž je pravda, že s přibývajícím věkem tíhnu k podobným knihám víc a víc. Přesto několik podobných Emilce již za sebou mám a v případě Emilky jsem smířlivá. Pokud nehledáte v knize historická fakta, sociální algoritmy, bude vám s ní příjemně. Ony historické okamžiky tam sice najdete, ale až tak důležitou roli nehrají. Spíš ony provázejí život hlavní hrdinky i její široké rodiny, dokreslují osud mnoha postav spjatých s rodinou Vácových na jižní Moravě. Občas zvýší napětí čtenáře, protože tragika každé doby je cítit ve většině knihy, dovysvětlí. Zajímalo by mě, kolik z odvyprávěného příběhu je opravdu autentické. Ne, abych zpochybnila práci autorky, ale zda opravdu doby minulé tak těžké byly.

Kniha nemá velké ambice. Cítíte, že ceny vyhrávat nepotřebuje. Snad jen rozloučit a uzavřít kruh nad lidmi, které člověk znal osobně nebo z vyprávění. Připomenout jejich příběh. Alespoň na chvíli jim opět vdechnout život. A tak to u takových knih klidně s čistým svědomím být může. Čtenář nemusí být přímo součástí tohoto příběhu, aby u něj nezavzpomínal na své blízké. Každý jsme měli prarodiče, plno historek, ti šťastnější i své vzpomínky.

Emilka
Ivana Fajnorová
Jota, 2022