Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 22.2.2024, svátek má Petr 

Hledej na Rozhledně

Statistika Rozhledny

Počet autorů: 509
Registrovaní čtenáři: 524
Publikovaných článků: 13677
Komentářů: 11411


Měření



RADOSTNÉ VENČENÍ POKRAČUJE - 3.část: Divoška Bibi

23.01.2023   Eva De Filippová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Pejsek Johnnie poznává další kamarádku.

   Á, helemese! Proti mně kráčí velká černá fena! Vynořila se ze zatáčky na lesní cestě s nějakou paní a holčinou. Panička-babička okamžitě poznává své známé a hned se s nimi dává do řeči:
   „Dobrý den, koukám, že jste si pořídili pejska! Copak to máte za rasu a jak se jmenuje?"
   „Zdravím, jo, to je naše Bibi, německá ovčice,“ odpovídá paní. „Vidím, že jste na tom podobně," dodává.
   „Ale kdepak, hlídám psa synovi,"uvádí na pravou míru babička. „Tak trochu si kompenzuji své "nebabičkovství." Vlastně Johnnie je jako moje vnouče, sice chlupaté a čtyřnohé, ale nevadí," doplní s humornou nadsázkou.
   Já mám oči jenom pro psí slečnu. Jé! Konečně paničky popouštějí vodítka a my se s Bibi můžeme k sobě přiblížit. Obíháme jeden druhého a vehementně se očicháváme, až se co chvíli zamotávají vodítka do sebe.
   Fenka náhle na mne začne temperamentně povyskakovat a pacičkami dorážet: Hops, chňap, hops, chňap, chňap! rozdivočela se vesele. „Asi se jí líbím," blesklo mi hlavou.
   „Bibi, mírni se! Přestaň!" střídavě ji napomínají panička s dcerkou.
   „No to je teda pěkná divoška, tahle psí holka!" usoudil jsem.
   Protože seznamovací rituál proběhl celkem v přátelském duchu, je rozhodnuto: dál půjdeme společně.
   „Volno!" slyšíme povel, načež Bibi popadne do zubů nejbližší silný klacek a okázale si vyšlapuje vedle mě. „Tak tohle je jen a jen moje hračka! Kdyby ses náhodou pokusil mi ji sebrat, nepochodíš!“ myslí si zřejmě a přitom poočku pozoruje, jestli se chytím na návnadu.
   V žádném případě! Obří klacky už ignoruju.
   Pak dívenka cvičí fenku v aportování a mě zas panička-babička, ovšem s klacíkem daleko slabším.
   Zastavujeme na paloučku. Bibi si přede mě lehá a nabízí mi tlustý klacek ke hraní.
   „S takovým polenem nechci mít nic společného," projde mi hlavou a podruhé dávám najevo svůj nezájem. Bibi se diví, proč se s ní nechci přetahovat. Odbíhá, ale za chvilku je zpátky. Opět zaléhá, naklání hlavu, držíc v hubě již mnohem tenčí klacík. Upřeně na mě civí, jako by se chtěla zeptat: „Tak co, tenhle se ti líbí?"
  


Jsem překvapený. „No, jasně, to je ono! To beru!" chválím v duchu chápavou ovčici. Rychle se chopím klacíku na druhém konci a přetahovací zábava startuje.
   Přetahovačky se střídají s krátkými honičkami. Ó, jak jsme s Bibi šťastní z právě navázaného přátelství!
   Při odchodu domů si paničky slibují, že se budeme vídat častěji.
   Den končí a já usínám s příjemným pomyšlením: „To je príma, mám zase tady, v horském městečku, o jednu bezvadnou kamarádku navíc!“
   Tak to byla vzpomínka na seznámení s Bibi, tehdy již pořádně vzrostlým štěnětem.

   Bujarost a divočení fenečku neopouštějí ani v dospělosti. Při občasném společném venčení na mě stále s oblibou vyskakuje a pronásleduje mě, kam se hnu.
   „Uznávám, Bibi, že jsi větší a silnější než já a že mi chceš pořád dokazovat svou převahu, ale já jsem z tvé přílišné pozornosti jaksi nesvůj a kapku znavený,“ myslím si, i když jsem v její společnosti moc rád.
   Přidává-li se k nám její páníček, obdivuje babička, jak ho fenka poslouchá na slovo, jak ťapká těsně vedle něj, nespouštíc z něj zrak. Z divošky je rázem ten nejukázněnější pejsek. Není se co divit, vždyť chodí s páníčkem pravidelně na cvičák.
   „Co to je za velikánskou mičudu?“ podivoval jsem se jednou u Bibi na dvorku, kam jsem byl pozván. Fena se vesele proháněla za maximíčem a věřila, že se k ní připojím. „Uchopit se to nedá, tak co s tím, že? Vzdávám to!“ zauvažoval jsem, zůstal stát a jen jsem Bibi pozoroval.
   „Na, ať si máš taky s čím hrát!“ řekla panička-babička a hodila mi můj malý míček.
   „To je něco jiného!“ zajásal jsem a běžel ho chytit. Jenže Bibi byla rychlejší. Chňap, raf,raf! polapila ho a současně prokousla.
   „Já to věděla, že si nemůžeš hrát s něčím malým! Cos to zas vyvedla, Bibi? Zničila si Johnniemu hračku!“ zlobila se panička fenky. „Teď mu budeme muset koupit nový míček.“
   „Ne, to nestojí za řeč, doma ještě nějaké míčky máme,“ oponovala babička.
   Mně se Bibin průšvih nikterak nedotkl, hlavně že jsme se pak u nich na dvorku mohli ještě chvilku vesele honit.
   U nás na zahradě se událo něco podobného, když nám Bibi s paničkou přišly oplatit návštěvu.
   Notnou chvíli jsme běhali s ovčicí po zahradě. Následně jsem Bibi předváděl, jak umím aportovat gumové hračky. Dvě z nich nám potom babička půjčila. Mně menší kočičku, fence trochu většího pejska.
   Bibi hračku důkladně prozkoumávala a zároveň prokousávala. „Propána, co to dělá?“ děsil jsem se a jen zíral, jak její zuby mění gumového hafíka v rozžvýkanou nestvůrku.
   Paničky si toho zatím nevšimly. Byly zabrané do hovoru a pochutnávaly si na dobrůtkách ležících na stole.
   „To bude mela, až zjistí, co se stalo!“ předvídal jsem v duchu. Taky že byla! Na prohřešek paničky přišly, až když byl pejsek k nepoznání, k nehraní a odsouzen k vyhození.
   „To není možný, to není možný, Bibi, ty bys zasloužila! Vždyť jsi toho pejska úplně zdemolovala!" láteřila panička a omlouvala se: „Promiňte, ona je hrozná, všechno prokouše. Kolik hraček už takhle zlikvidovala! No, budeme vám muset nějak tu škodu nahradit!“
   „Nelámejte si s tím hlavu,“ konejšila ji babička. „To je letitá a už nehezká hračka z doby synova dětství. Stejně byla pomalu na vyhození.“
   „Ne, ne, musíme se nějak revanšovat,“ nedala si to paní vymluvit.
    Hračky mně líto nebylo, zato Bibi ano. Třeba si myslí, že ty menší hračky jsou jí nabízeny opravdu k rozkousání, aby si na nich mohla brousit zuby. A pak se dá pochopit, proč všechno tolik hryže.
   Zanedlouho nás Bibi s paničkou opětovně poctily svou návštěvou.
   „Přinesly jsme Johnnieskovi malé odškodnění,“ nechala se slyšet panička fenky, sotva vešla do zahrádky. Podala paničce-babičce nový míček a kroužek na přetahování. „Někam to teď, prosím, schovejte před Bibi, aby se zase nestal malér,“ požádala.
   „Děkujeme!“ pravila babička dojemně. Odvedla mě stranou, ukázala mi dárky a potom je položila na skříň v chaloupce. Přidala k nim všechny mé hračky, takže nezbývalo, než si hrát s Bibi jenom na honěnou.
   Hra byla senzační až do chvíle, kdy jsem pocítil vyčerpanost a únavu. Zalezl jsem proto pod stůl.
   „Johnnie, co tu děláš?“ otázala se babička, když mě zahlédla u nohou.
   „Asi odpočívá,“ uhodla panička. „Ani se nedivím, Bibi se vůči němu projevuje jako dominantní pes a prostě ho unavila.“
   Já jsem však za chvilku pookřál. „Přece si zábavu s Bibi nenechám ujít!“ řekl jsem si. Do honičky se mi ale už moc nechtělo. Dostal jsem spásný nápad, zašel za chatku a přinesl si klacík. „Tohle určitě Bibi nerozkouše,“ odhadl jsem. „A kdyby jo, tak na tom nezáleží. Klacků se přece najde všude habaděj!“
   Paničky nic nenamítaly, a tak jsme si s fenečkou užívali přetahování, prostřídané krátkými odpočinky. Když se nachýlil večer, odcházeli jsme domů nadmíru spokojeně.
   Zdá se, že jsem vám toho o nové kamarádce Bibi – divoké, nicméně milé a přátelské, pověděl protentokrát až dost.  


 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0303 s