Když ji uviděl na oslavě Jeanettiných narozenin, všechno se pozvolna vracelo zpátky. Staré vzpomínky probouzely k životu kdysi pohřbenou vášeň. Toho večera v baru El Muino Daniela opravdu zářila. Co se to děje? Myslel si Sandro. Dnes jej musí tak oslňovat, zrovna dnes, když je mu jasné, že ji dávno ztratil a pokus o znovunalezení by byl trapným gestem zoufalce! Oč je krásnější, že jej opět svádí ke vzývání mrtvých nadějí? Některé poklady musíme dříve ztratit, abychom je pozdě nalezli….. blesklo zklamanému Sandrovi hlavou. Nebo ne?
Potkal ji u stolu, kde družně rozprávěla s kamarádkou Yoko. Nevěděl, po jak dlouhé době ji znovu viděl, ale pravdou bylo, že se vídali velmi málo. Nyní jej zaskočila. Nečekal ji zde a když se s ní dal do hovoru, musel napínat všechny síly, aby na sobě nedal znát rozpaky. Slečnu Yoko přitom úplně přehlížel; vnímal jen Danielinu příjemnou tvář, která měla do rozpaků vždy daleko. Ale neodvažoval se jí podívat přímo do očí. Měl těžko vysvětlitelný strach, že kdyby tak učinil, zhřešil by něčím. Ale proč? I po zbytek večera, noci a brzkého rána se jejich pohledy kvůli Sandrově plachosti střetly jen vzácně. „Mám před svatbou,“ odpovídala s úsměvem Daniela, když se jí poněkud nepokrytě ptal na štěstí v intimnějších částech života. To jeho bylo přitom dlouho nepříznivé. A co si vlastně myslí? Že se na tom něco změní kvůli Daniele a její osvěžující přítomnosti? Ale Daniela se rozhodně nechová odměřeně. Promlouvá k Sandrovi neobyčejně vlídně a zdá se, že i jí se zmocňují vzpomínky. Na chvíli je toto myšlenkové pouto citlivě sblížilo.
Na druhém konci těsného sálu začala vyhrávat hudba a Sandro, který Danielu na chvíli spustil z očí, se opírá o zeď v pozorném zaposlouchání. Vtom mu někdo položí ruku na rameno a horký dech zašeptá jeho jméno. Hlas nelze nepoznat. Hladí sametově. Jak dlouho nezažil tento závratný pocit? Ale je to příliš nečekané a neuvěřitelné, než aby to plně prožíval. Dali se do řeči. Nostalgická tónina jejich rozhovoru předčila i mollové písně kapely. Zvuková kulisa ladila. Vzpomínali. A protože ji spatřil po dlouhé době a tolik jej znovu oslovila, pocítil nepopsatelnou slavnost těchto okamžiků, jako chvíle kdy se smíme z nitra duše učinit sdílnou zpovědnicí tomu druhému. Uvízla mu v oku a neméně i v srdci, když ji poprvé spatřil a blíže poznal pět let předtím na gymnáziu. Daniela byla veselá dívka jasné mysli, ačkoli, přiznával si Sandro, její zuby nebyly právě jasně bílé. Ale pro to by se Daniely nevzdal. „Setři bláto z hřív bílých koní,“ doporučil jí po básnicku a ona poslechla. Také ji poznával podle bílé čelenky, zářící v jejích brunetových vlasech. V té čelence vždycky zkřehla, a nespravil to ani hnědý kabátek, ve kterém ji vídal v zimním čase. Sandrovi se vždycky svíralo srdce nad tím roztomilým pohledem. Byla jako panenka a ta přeci chce být chráněna. Kdyby se to smělo, pasoval by se na jejího rytíře, pošetilec! A ona by se mu jen vysmála. Uměla se smát. Ale měla vzácný dar smíchu, který nikdy nezněl nepřátelsky. Naopak – povzbuzovala jím. Nikdy ji nezastihl smutnou tak, že by se nesmála alespoň podvědomě po koutcích úst. I očima se smála a Sandrovi to nikdy neuniklo.
Měl plné srdce práce, aby ji vyplavil. Ano, tak to muselo dopadnout poté, co u ní neuspěl se vzkypělými vyznáními lásky. Šestnáctiletý šašek, ještě ani ne pořádný básník. Takto nemohl na Danielu zapůsobit. Ani ty pubertální skopičiny pořádně nedokázal vyvádět. Neohrabaně bláznil a to na Danielu neplatilo. Zůstávali jen dobrými přáteli a Sandro se s tím smířil natolik, že se toto přátelské pouto neobtěžoval posilovat. Onoho roku na podzim jí napsal poslední báseň. K svátku. „Četl jsem kdysi v květech…“ Tehdy říkala, jak ji potěšila. Ale jemu nestačilo, že četla jeho básně. Chtěl naplnit jejich častý obsah i ve skutečnosti. Chtěl milovat a být milován, avšak přátelství vyžaduje umírněnější a šlechetnější kvality, ve kterých není vášeň na prvním místě. Náklonnost vybičovaná svůdnými hady mládí mu prchala z krve. Další léta na střední škole se jejich setkání omezovala na letmé pozdravy a pár krátkých slovních výměn, které nezmarná Daniela stále doprovázela dlouhotrvajícím úsměvem.
Několikrát s ní tančil na plese a nevěděl proč - snad to byl onen smích pobízející k dobré náladě – ale vedle ní se vždycky začal chovat na svůj vkus neobyčejně uvolněně a říkal jí věci, které by se jindy zdráhal vůbec vyslovit. Později se za toto vzácné vychýlení od jinak upjatě formálního stylu mluvy potají styděl a jen doufal, že se svými řečmi Daniele nezošklivil. Na druhou stranu byla jeho vnitřní pohoda v její přítomnosti znamením, že Daniela je pro něj čímsi výjimečná. Jenomže u tohoto poznání vše také končilo.
A na to oba vzpomínali v baru El Muino při teskně táhlých melodiích barové kapely. Po každé skončené písni se jejich dlaně setkaly u prazvláštního potlesku. Oba drželi v jedné ruce číšku vína, a proto museli pro vytvoření klasického aplausu spojit volné ruce.
„Jeanetta mi připomněla něco s tím balkonem tenkrát. Už si to nepamatuji, kdy to bylo?“ ptala se. „Je to už pět. Přesněji 27.dubna 2000!“ odpověděl pohotově a doslova cítil, jak mu zaplály oči. „Tak dlouho? Je to možné? I když vlastně…“ něco počítala na prstech a poté přikývla. „Musel jsem se někomu svěřit. To si vezmi, že to byl šok. Do tebe doby jsem tě vídal na chodbě gymnázia normálně v civilu,“
„…S bílou čelenkou!“ přerušila ho Daniela.
„Ano, s tou bílou čelenkou, o které jsem také napsal báseň!“ poznamenal Sandro a bezostyšně se chlubil svým básnickým vyšilováním. „Najednou se vracím z krámu a někdo na mě volá. Nejdřív nevidím, kdo a odkud a potom se zadívám nahoru a hle! Daniela na balkoně cizího domu v plavkách! Zamávalo to se mnou. O tom balkonu jsem tedy také napsal báseň!“ Sandro byl zřejmě pyšný, že zveršovával vše, nač přišel.
„Opravdu je o tom báseň? Pošli mi ji, prosím...“ zaškemrala Daniela a Sandrovi se v tu chvíli zdála neskutečně sladká. „Pošlu.“ Slíbil a polkl na sucho. Zmatené myšlenky povívaly mu hlavou a zdvihaly prach ze shořelých vzpomínek.
Co se to děje? Dnes je opravdu nádherná. Takové pokušení zvrátit kola osudu. Má to zapotřebí? Ale přeci… Dnes je jim spolu dobře, jako bychom po kouscích za jeden večer nacházeli to, co jsme za pět let stačili ztratit: Ponětí o nich dvou, bylo-li tu kdy jaké. Něco se musí stát! Tento večer a noc se obráží v magických zrcadlech. Sandra se zmocňují myšlenky vytepávané do čím dál větší naléhavosti.
„Nečetla jsi ty básně, co jsem ti posílal?“ ptal se a chýlilo se k půlnoci.
„Ale já nic do schránky nedostala?“
„Máš ale stále adresu Malá beruška@neznam.cz?“
„To není možné. Rozesílal jsem klubu svých čtenářek, do kterého ty také patříš, svoje nové věci.“ Vyhrkl Sandro a zapomněl, že zmínka o klubu čtenářek vyvolá u Daniely nepříjemnou zvídavost.
„A kdo je v tom klubu tvých čtenářek kromě mě, prosím tě?“
Sandro odevzdaně vyjmenoval dvě dívky. Popravdě. Byl to strohý seznam. „To je vše, ty malá beruško!“ řekl jí chladně, ale uvnitř se cítil málem jako podvodník – zařadil Danielu do jakéhosi klubu a ani jí o tom neřekl. Ve skutečnosti o tom nevěděly ani ty dvě další členky.
Daniela se zlobila, ale jen na oko, a přitom učinila gesto, které Sandrovi dalo ochutnat něco ze sedmého nebe. Zahákla se prsty pravé ruky za jeho prsty pravé ruky a nechtěla pustit. Sandro se ani nesnažil vymanit z nečekaného uvěznění. Chvíli proplouvali spojenými prsty nahoru a dolů. Sandra se zmocnil pocit, který zažil zatím jen jednou nebo dvakrát: byl směsí zmatku a štěstí. Rozhodně to nebyly okamžiky, kdyby byl duchem přítomen. Jiskra byla rozdmýchaná, z popele vstane Fénix. Nervů by se v něm nedořezal. Náhle bleskne fotoaparát a zdánlivě nerozlučně spjaté prsty povolí. Nenadálá slast se rozplyne. „Jsme přistižení!“ pokouší se o vtip a zároveň se tím vrací duchem do přítomnosti. „Objevíme se v Nedělním Blitzu!“ „Proč by mi to mělo vadit?“ řekne náhle Daniela a Sandro ustrne. Nemá proč? A co by na to řekl její snoubenec? Nebo snad…? Je to sice jen lehkovážná poznámka, ale přece, této noci se něco musí stát. Daniela se mu snaží něco sdělit, ačkoli nepřímo. Nebo si to jen Sandro vysvětluje její přítulné chování po své chuti? Ale ne! Dost bylo bláhovostí. Zázraky se nedějí a měl by ses podle toho zařídit, Sandro. Ale pevné rozhodnutí je znovu odloženo poté, co Daniela řekne: „Sandro, nemáš cestu na Přístav? Aspoň kousek“. Sandro je jako u vytržení, jen vrozené zábrany mu nedovolí naplno propuknout v nadšení. „Pokud to myslíš vážně, doprovodím tě domů,“ odpovídá opatrně.
Udeřila druhá hodina ranní a společnost se na pokyn netrpělivého barmana rozchází. Zívající hosté jdou odevzdat spotřební přiznání a barman s pytli pod očima kasíruje. Sandro galantně pomáhá Daniele do kabátu. Nemůže si pomoci, vždycky se snaží vystupovat gentlemansky, ačkoli na prahu 21.století se tímto postojem dostává do postavení podivína důsledně dodržujícího společenské předpisy. Ještě se rozmýšlí. Něco se musí stát. Ale co vlastně? V co doufá? Že se v nich obou něco zlomí pod vlivem společného rozjímání? Jaká bláhovost! A přece se do Sandra pouští kousavý pocit, že on a Daniela procházeli nedopsaným příběhem, který je nutné uzavřít. Lhostejno, jestli se tím Sandro šeredně zklame nebo se z popele vstalé jiskry sblížení ujmou. A rozuzlení nedokončeného příběhu přijde pravděpodobně dnes! Jenomže Sandrovi pozdě dochází, že se musí o zázrak zasloužit. Co dělat? Na rozmyšlenou mu zbývá jenom tolik času, který poskytuje cesta vedle Daniely do jejího bydliště za řekou…
Noc nad ránem je mrazivá a ve dne rušné silnice jsou nyní neobvykle osamělé. Daniela a Sandro neodolají a vydávají se doprostřed dráhy. Sandro se otáčí za sebe a zdá se mu závratná ta opuštěnost ulice, vyceněná až do vzdáleného zákrutu. Samota se prostírá i před ním a pouliční lampy ji usvědčují. Avšak vedle něj, jak krásné pomyšlení, kráčí Daniela, a Sandro se může řece samoty před sebou i za sebou vysmát. A potom se vrátili z prostředku silnice na chodník, právě v místě, kde se táhlo loubí budovy pojišťovny. Daniela vplula pod sloupoví a Sandro ji naoko za jedním sloupem přepadl. „Chtěla jsem vlastně bafnout na tebe!“ posteskla si Daniela. „Jsi hodný, že mě doprovodíš domů, i když nevím, komu by se chtělo číhat na bezbranné chodkyně v tuhle pozdní dobu a ještě v takové zimě!“ řekla Daniela a to již mířili další osamělou uličkou k řece. „Danielo, já bych na tebe počkal!“ řekl Sandro a věnoval svému hlasu slavnostní vážnost. Ano, počkal by na ni. Kdekoli, kdykoli… „Tak ty by sis na mě opravdu počkal! Jako abys mě přepadl? No tedy…“ Daniela překroutila Sandrou výpověď a ten se dušoval, proč si tak v její přítomnosti pouští slova z dozoru. Chtělo se mu skotačit, protože se o něj pokoušelo štěstí. Ale Daniela pochopila nechtěný žert a začala Sandrovi vyprávět nejnovější vtipné historky ze školy. Tak příjemně plynul hovor dvou nočních chodců, zatímco jejich stíny se blížily k pěší lávce přes řeku Elbero. Ta byla skryta za paravánem obrovského kaštanu a z dlážděného nábřeží pod ní vyrůstaly vysoké lampy s kulatými plody světel. Nenapravitelný romantik Sandro měl tuto část města rád a říkal jí Polampí. Daniela tudy dokonce každý všední den procházela cestou do školy a chtě nechtě přitom musela překlenout řeku. „A vždycky v zimě se mi líbí ty lampy, jak ještě svítí v ranní mlze, když vyjdu z domu“ řekla. Sandrovi se líbilo, že se nechává oslovovat romantickými jevy, jako jsou světla v mlze. A Lávka. Lávka s bílým zábradlím. Lávka, která se při své úctyhodné délce umí rozhoupat. Nebylo by to nejlepší místo, kde Daniele říci pár vážných slov? Bez metafor, toho protivného zlozvyku poetické řeči, bez zahalených znamení a v řízení citu, který se během jediného večera znovunalezl. „Danielo, jsi opravdu úžasná. Stejně tě mám rád.“ Jak by se to krásně říkalo, kdyby… má těsně před svatbou. Jaký to má smysl čeřit hladiny a přepisovat osud? Ale nechat ji odejít bez vyznání, aby zaklapla domovní branku, jako by se dnes nic vlastně nepřihodilo? V Sandrovi se lámou tyto myšlenky jako dva břehy a řeka nejistot se rozestupuje. Tato noc není bez kouzel. „Pojď, rozhoupeme tu lávku,“ říká Sandro a začíná na jejím úpatí rázovat do kroku. Daniela se chce přesvědčit, zda se to podaří, a ochotně se do dupotu přidává. „Já bych z toho nemohl, kdyby se to s námi najednou rozlomilo!“ řekl Sandro. Ale aspoň by mu připadla ta čest vytáhnout tě z ledové vody, pomyslel si. Lávka se opravdu neznatelně rozechvěla. Dokráčeli do jejího nejvyššího bodu přesně uprostřed řeky. Daniela se zastavila a zadívala se na čistě inkoustové nebe s odhalující mapy souhvězdí. „Znáš nějaké souhvězdí?“ zeptala se. „Herkules, Malý vůz, Velký vůz“ hádal Sandro. Astronomií se zabýval pouze ve verších. Luna, hvězdy, Venuše, Druhé nebe u nohou…“ Ale když v dětství procházel soukromou antikou, pročetl si pár encyklopedií o vesmíru. „Znám také Cassiopeu, ale myslím, že to je zrovna jen jedna jediná hvězda“ dodal. Potom se Daniela snažila najít Polárku a Sandro jí ukazoval dvě červená světélka, která však patřila vysokému komínu na druhé straně města. „Ale podle mě to jsou hvězdy. Červené jako Venuše.“ Řekl. „A mužům je bližší Mars,“ doplnila Daniela.
Zastavila se a prohlíží si oblohu… Co když na něco čeká… Čeká na něco ode mě? Snad je načase ukázat jí zcela jinou hvězdu a nemusí to být ani hvězda. Daniela obrátí tvář tím směrem a padne polibek. Nebo necháme padání jen hvězdám? Abych si stále něco přál a stále se od toho zrazoval? Jenže má před svatbou a zdá se, že je rozhodnuta… Tak proč se zastavila? Sandro promenáduje prsty po zábradlí a pozoruje bílé šmouhy srocené stranou pod břehem. Jsou to labutě. Prostředkem veletoku proplouvají hejna kachen. To vše Daniele ukazuje se stoickým klidem, neboť je již rozhodnut: Doprovodí ji domů a vše krásné nechá vzpomínkám.
Nakonec řeku přešli a Sandro cítil, že by to mohl být Rubikon jeho i Danielin. Nepadlo ani slovo o nich dvou. Nyní stačilo přejít silnici a Daniela se ocitla u svého sídla. „Klidně se už vrať!“ vybídla jej Daniela bezelstně. „Byla to pěkná procházka, nemám, proč bych ji zkracoval.“ Odvětil upřímně. Byl by ji požádal, aby neskončili u jejího bytu, ale aby pokračovali dále do jícnu zeleného arboreta, aby oddálili tu neúprosnou chvíli rozloučení. Jenomže to je bláznovství. Je přeci už pozdě! A ono je vůbec pozdě…Sandro tuší, že bude muset ve zbývajících hodinách zakusit velkou lítost. Ovšem muselo to tak dopadnout, utěšoval se. A dopadlo to nejlépe, jak mělo. Alespoň ze msty zanechat nějaký vzkaz, aby se jeho nitro neservalo pod náporem zamlčených slov, která byla tak palčivá… Ale již se dostalo jen na poslední pozdravení.„Ahoj Sandro, ahoj!“ zašeptla Daniela a výjimečně v jejím hlase chyběla stopa smíchu. Tedy vážně. Sama padla Sandrovi kolem krku. Ještě je čas, říkal si. Ještě je čas říci jí, že pro nás dva předešlý večer skrýval něco více a to více bylo neviditelnou záležitostí srdce. Nebyla to však jen Sandrovo zbožné přání? Jistěže. Daniela má přeci před svatbou a měl by být sám spokojený, že ona je šťastná. Proč jí do toho vpadnout právě dnes, když jednou ji přece již prohrál? Těžko hledat společnou cestu, když je rozcestí tak dlouho za nimi. Tyto pochyby mu uzamkly zpovědnice duše, které byly dosud neznámou čaromocí otevřené. „Dej mi vědět, až se vrátíš domů, že jsi dorazil v pořádku,“ říká Daniela poslední větu a Sandro ta slova přikládá k duši jako rajskou hudbu. „Dobrou noc, dobrou…“ Ještě zachytí koutkem pohledu její přívětivý úsměv, který mu zanechá zásobu štěstí alespoň na zpáteční cestu. Potom se oba naposledy otáčí, a když Sandro slyší klapnutí zámku ve dveřích, říká si: příběh je možná nedopsán, ale jedna pohádka skončila. Opravdu?
„Jsem doma a asi mi o tobě bude zdát, moje Cassiopeo,“ píše Sandro do telefonu, sotva prokřehlýma rukama odloží kabát. A na rtech ještě schraňuje sladkost jadrného polibku na rozloučenou.

K O N E C