Všichni „odborníci“, kteří prošli vedoucí funkcí na ministerstvu zdravotnictví vymýšleli všechno možné, co by se dalo nazvat reformou zdravotnictví. Nicméně v rozhádaném parlamentu, který pracuje pro sebe nikoliv pro lid, se nic reformovat nepodařilo. Nejen, že nedokázali velké věci. Nedokázali ani ty malé.
A právě ve zdravotnictví se mnohdy hospodaří jako za socialismu. Například nevhodný systém financování nemocnic. Třeba za ambulantní 2-3 denní vyšetření pacienta dostane nemocnice cca 300,-Kč, ale když nechá pacienta na lůžku může vyinkasovat až 30.000,-Kč. Rozumný hospodář (nemocnice) má při takové nabídce okamžitě jasno. Takto „vyhozené“ peníze však mohly být využity zcela jinak. Třeba na záchranu lidského života.
Rovněž jsem toho názoru, že by si měl pacient při pobytu v nemocnici přispívat na stravu. A to ze zcela prozaického důvodu. Účel peněz, které ze svých mezd odvádíme na zdravotní pojištění je dán již svým názvem. Tedy na zdravotnictví nikoliv na stravu. Proto by se nikdo neměl rozčilovat, pokud něco takového vstoupí v platnost. Myslím, že padesátikoruna denně by byla velmi skrovným příspěvkem na stravu podávanou 5x denně. Stravu, která možná není výběrová, ale určitě běžná. Nemocniční strava by vás i doma vyšla alespoň čtyřikrát dráž.
Tuto navrhovanou možnost odmítla již exministryně Součková s tím, že by to nemocnicím, potažmo zdravotnictví nepomohla. Posuďte sami. V roce 2003 bylo hospitalizováno celkem 2.323 068 pacientů. Průměrná délka hospitalizace činila 7,5 dne. Použijeme jednoduchý výpočet a zjistíme, že kdybychom platili onu padesátikorunu, ušetřili bychom nemocnicím 1.871.150500,-Kč. Tedy téměř dvě miliardy korun. Pro paní Součkovou, která byla zvyklá utrácet desítky miliónů, to možná nic neznamená dvě miliardy. Ale nemocnicím by to určitě pomohlo v době, kdy je téměř každá druhá zadlužená. A nám, potencionálním pacientům taky.
Další problém, kde pro maličkosti přicházíme o velké věci je proplácení „korunových“ léků. Převážná většina národa je naštvaná, že za drahé léky musíme mnoho doplácet. Ale částečně si za to můžeme sami. Kdybychom si platili léky do padesáti korun v plné výši mohli bychom dostávat úplně zdarma nebo jen s minimálním doplatkem život zachraňující léky. Možná vás nyní spousta nadává na takové kacířské návrhy. Ale může se stát, i když vám to nepřeji, že i vy budete potřebovat život zachraňující léky. A ty kvalitní pro vás budou nedostupné, protože jste se nechtěli vzdát Paralenu na recept.
Jen v roce 2003 zaplatila VZP za léky do 20,-Kč 93 miliónů korun. Za léky do 50,-Kč 679 miliónů korun. A to je pouze jedna pojišťovna. Kolik nemocných mohlo dostat kvalitnější léky?
Suma sumárum – existuje spousta jiných příkladů, kde nás stát drze oškubává a my jen trpně přihlížíme. Tady oškubáváme sami sebe, ale většina na to přijde až jim bude ouvej.
P.S. Dcera mého přítele se pohybuje na hranici života a smrti napadena téměř neznámým virem. Nyní jí pomáhají injekce, které pojišťovna nehradí. Má jich dostat prozatím deset. Jedna stojí 5.000,-Kč!!!