Neznám většího fanatika v oblasti stravování než je moje prababička ze strany otce mého otce. V den, kdy mě pozve na oběd, si pro jistotu vezmu poloviční snídani. Jsem noční tvor – a proto obvykle vyspávám do devíti. Aktivní prababička s jídlem nečeká. Už v půl dvanácté musím být naklusaný před vraty a zvonit. Po obligátním přivítání plném polibků a padání do náruče již prababička před sebou nevidí nic jiného než mě cpoucího se knedlíky. Sotva se dost naobjímáme už mě táhne z předsíně do kuchyně. „Pojď honem jíst. Nejdřív polívku, ať se zahřeješ.“ Nestačím si ani odhodit kabát a ocitnu se před dýmajícím talířem. Nemusím podotýkat, že je tak plný, že téměř přetéká a prababi se ještě ptá: „Stačí ti to? Nechceš přidat?“ Pohotově zavrtím hlavou. „Tak jez. Polívka tě zahřeje!“ prababi naráží na tepelné podmínky v pokoji. S úděsem zjistím, že vydechuji páru. Vysvětlení je prosté a nepřekvapí: Prababi může vytápět jen obývák, jinak by jí důchod na platbu za elektřinu nezaplatila. Na druhou stranu se nemusí spoléhat jen na omezený prostor mrazničky. Prababi je ale šíleně ochotná hostitelka. Nenechá mě umrznout a přistaví ke mně zboku předpotopní sálač tepla, divže se mi rozžhavená pružina nepropaluje do kalhot. Sama rejdí po kuchyni v kabátu a čelence. Zabořím lžíci do polévky a dřív než s ní stačím zaplout do úst, spustí se na mě lavina otázek: „Máš to dost teplý? Nechceš to je přisolit? Je dobrá ta polívka?“ dotírá na mě. Nevím, co odpovědět, protože mi vařící směs zatím spálila jen špičku jazyka. „To je dobrý,“ přicházím s nacvičenou odpovědí. Když se s vypětím sil podaří spořádat tu tekutinu, která by se díky své hustotě sama mohla stát hlavním chodem, prababi nemešká a počne házet na mělký talíř knedlíky. S hrůzou pozoruji, kolik jich na talíři přistane. Ani nedýchám: „tři, čtyři, pět…“ čekám, kdy prababi řekne: „Stačí?“ abych šel cestou nejmenšího odporu. Nejsem průrazný odmítač a musím proto spolknout a překousnout i víc než bych musel. Zeptá se jen na knedlíky. Na počet plátků masa a na obnos maštěného zelí se již neptá. Předpokládá se, že co mi pod nosem přistane, to do sebe naláduji. Talíř s vyjedenou polívkou tedy zmizí a bleskurychle ho nahradí jiný talíř s potravinovým pokrytím, na které je i Oskar krátký. Prababi s oblibou na mě vytahuje nečekané trumfy. Domluvili jsme se na klasickém knedlu vepřu a zelu, ale ke svému úžasu shledávám pod nosem tři druhy masa a od každého dva kousky. Sekaná, holandský řízek a nakonec i to vepřo… Knedlíky kolem okraje talíře téměř tvoří kruh. Ještě než se stačím povzdechnout, prababi po dlouhé šichtě u sporáku poprvé zaslouženě usedá ke stolu. Sama ale nepozře kromě pravidelné dávky prášků nic – jejím posláním nyní bude po další půlhodinu konat dozor nad mým výkrmem. Pokouším se jí pochopit – pohled na pravnuka, který do sebe hází knedlíky, aby rostl a sílil, potěší přeci každou prababičku. „Tak dobrou chuť. Hezky se najez!“ řekne prababi a usmívá se jako sluníčko z obálky zlatých piškotů. „To si piš, že se nažeru!“ myslím si potají a dívám se s nízkou sebedůvěrou na to, co všechno bude muset naplnit můj žaludek. Prababi dává pozor, jestli se cpu s dostatečným elánem a svižností. A zatímco pozvolna a opatrně nakusuji různé druhy masa, přichází psychologické bombardování: „Budeš chtít přidat zelí? Máš to dost omaštěné? Kolik chceš přidat knedlíků?“ každé moje odmítnutí jí kazí dojem z dobře odvedené práce. Snažím se vrtět hlavou co nejméně, ale za chvíli již odporuji automaticky. Kromě základního chodu mi podstrkuje i přidružené zákusky: „A co takhle houbičky s octem? Chutnají ti? A tady mám okurku, dej si! A heleď, uvařila jsem jablíčkový kompůtek! Máš rád jablíčka?“ horlí prababička a přisunuje mi k talíři další nádobky, mističky a tácky s potravními doplňky. S plnou pusou se již nezmohu na odpor a odevzdaně pozoruji pilné dění na stole. Nu, snad to do sebe ještě nějak nasoukám; houbičky s octem mi vlastně v dětství zachutnaly. Je to taková pikantní záležitost. A koneckonců kompotům také holduji. Jejich osvěživá síla vyváží těžkou mastnotu hlavního pokrmu. Nu a proč nakonec nezkusit ty okurky? Prababička musí být spokojená. Jaký jsem to pokrytec! Když prababička na chvíli vstane a otočí se zády, využívám vzácné příležitosti a hledám všechny možné kouty, kam bych mohl odložit zátěž z talíře. Nenacházím tu však žádné bezpečný úkryt a nenacházím ani odvahu vyvolat skandál. Když jsme byli ve věku solidních rošťáků, vyhazovali jsme přebytečné jídlo z okna „pro pouliční psy“. Avšak nyní v zimě by otevírání okna bylo příliš rozvláčnou akcí, nemluvě o tom, že babička si parapet ozdobila řádkou stařeckých kýčů. Přemáhám se tedy a v duchu se hecuji, abych se nesnižoval k oné v dětství tak omílané větě: „Já už nemůžu.“ S pocity, které zažíval Kolumbus, když se jeho lodi blížily k pobřeží Ameriky, jsem doloutával poslední sousta hlavního chodu. Kompot jsem však vzdal. Snad mi ho prababi dovolí sníst později, doufám. Vítězoslavně do úst vložím poslední sousto a zahraji prababičce malý rituál spokojenosti: z těžkna vydechnu, sesunu se do židle na znamení, že jsem se kvalitně nařachl, a pozoruji radostné reakce ve stařenčině tváři. „Dobrý? Nebudeš chtít přidat?“ Tato otázka jako vždycky vytáčí. Zoufale vydechnu, že jsem uspokojivě nasycen. Prababi naštěstí již nenaléhá. „Tak máme zase odjedeno, viď?“ konstatuje a tetelí se štěstím. Netuší ale, že její kuchařské dílo se v mém žaludku rozhoduje, zda se nechá strávit nebo zda jej budu moci s mnoha díky vrátit, tedy zvrátit. Dostatečně otrlý žaludek naštěstí dává najevo, že se vším počítal a já mohu odejít strávit poklidnou siestu vedle v obýváku. Však mě tam prababi také honem nahání. „A honem do tepla, pojď!“ Zvedám se ze židle většími obtížemi než vitální stařenka. Záhy se dokolébávám do zahřátého pokoje, kde naplno jedou elektrická kamna. Prababička je strategicky rozmístila v pokoji tak, abych byl ovíván ze všech stran teplem. Přitom vždycky nezapomene kamna pochválit, jak hřejí. Slyšel jsem ty historky stotřináctkrát a už jsem se je naučil odkyvovat. Jestli se ptáte, jak trávíme poobědové chvilky, připravte si po mém vzoru silné žaludky: „Budou dávat Mariannu! Teď, teď, budeme se dívat. Marianna, to je hezký!“ začne horlit prababička. Protože již dlouhá léta nedoslýchá, vedou od televize k jejímu křeslu masivní sluchátka. V mé přítomnosti je však nepoužívá a raději mě přesvědčí, abych „tam nastavil plnou hlasitost.“ Než se uvelebíme, touží mi připravit co největší pohodlí. Pobíhá po místnosti a šmejdí po různých polštářích, které by mi mohla složit pod hlavu. Marně se ji snažím zadržet, také proto, že nedoslýchavost se staví mezi nás. Než spustí televize na plné pecky znělku telenovely (v latinskoamerickém rytmu), již ležím jako princátko na gauči s dvanácti polštáři pod hlavou a nestačím se divit, co to prababičku popadlo: než jsem se vzpamatoval, přinesla mi ještě stoličku, abych si mohl milostivě natáhnout nohy. S chutí bych jí řekl, že si takový komfort nezasloužím, ale to už se obývákem rozléhaly emocionální vzdechy hrdinky Marianny a prababi se přilepila očima k obrazovce: „Tak už to začíná, budeme dávat pozor.“ Prababička je zapálená fanynka telenovel. Nenechává mě v klidu: „Podívej, to je ta zlá, ta mrcha Marcia!“ na obrazovce se objeví pěkně vzhlížející černovláska. Ale mám smůlu – je to prohnaná potvora. Prababi mi počne vyprávět poměrně složitou zápletku seriálu. Při každém zvýšení hlasu mě šťouchne pod žebra, abych neztratil pozornost. Pěkné herečky jsou posledním důvodem, proč neodvrátit oči do stropu. Docela je mi ale na překážku, že prababi potřetí ukazuje na Mariannu a křičí: „Podívej, to je ona, to je ta Marianna, ta je krásná viď?!“ bezmocně přikyvuji. Potom je chvíli klid. Pak náhle prababi exaltovaně vyštěkne: „Jen ji neposlouchej, Marianno! To je tvoje dítě! Nenech si vrtat do hlavy!“ Mluví s takovým nadšením, že přemýšlím, jestli se k fandění nepřidat. Muži se chodí vybouřit na fotbalové zápasy. Ženy by se mohly shromáždit na náměstí na velkoplošné videoprojekci telenovely a rozdělili by se do fanouškovských táborů podle toho, jestli fandí mrchám nebo dobračkám. Pokaždé, když se objevila mně neznámá postava, prababi mi k ní poskytla obšírný výklad, do kterého vkládala přímo sparťanské srdíčko. „Podívej, to je její táta. Mysleli si, že je mrtvej, a přitom žije! A tohle je Marianna. Ta je krásná! Ale jakmile si na ni někdo dovolí, to vona se nedá!“ vysvětluje prababi a to už bych Mariannu třeba na sto metrů a to mám dioptrie jako dna půllitrů. Za tři čtvrti strávené u telenovely i s odborným výkladem, dobře strávím i oběd. Náhradou za to jsem naládován pro změnu psychicky informacemi o poměrech v rodině Montenegrových. Ozve se závěrečná znělka napěchovaná kýčovitými scénami jihoamerické lásky a prababi prohlásí: „Sakra, to bylo krátký!“ S posledním letícím titulkem těžce vstávám z komfortního kutlochu a rezolutně prohlásím, že bych měl tedy jít. Na výzvy, abych si ještě dal kafíčko a mohutný špalek borůvkové rolády, již nereaguji. „Mám doma práci!“ vysvětluji prababičce a ta jen chápavě pokývá hlavou neztráceje úsměv. Když se navlékám do kabátu, prababi mi jej nezapomene pochválit. „Nu pěkněj kabátek máš, pěknej, pěknej… To sis koupil?“ Když jí vysvětlím podrobnosti nákupu, přijde jen obligátní objetí a také pochválení obědu. „To jsem se zase najedl!“ řeknu, líbaje vrásčitou tvářinku. A nelžu. Prababi je štěstím bez sebe a než mě propustí ze dveří, nasadí mi těžkého brouka do hlavy: „A co děláš v pátek? Nechceš přijít na oběd? Co mám koupit?“ s mnoha omluvami ze sebe vykoktám, cosi ve smyslu, že bych neměl chodit moc často – a vůbec, aby pozvala také mého bratra. Ten se na takovou přátelskou návštěvu hodí lépe – umí totiž rozhodněji odmítat. Potom, přechodně obézní, kolébavě sestoupám schody věda, že dnes vynechám večeři.
Vážení nešťastníci toužící najít zaručenou dietu, zajděte si na oběd k mé prababičce a na jídlo další týden s chutí zapomenete!
Aleš Misař, 9. II. 05