průjem. Mohl bych tento stav popsat i latinským slovem diarrhea, což by alespoň částečně zjemnilo tuto skutečnost. Dokázal bych samozřejmě použít i jiné poněkud vulgárnější slovo, ale nechci tady lacině zneužívat slovních šperků českého jazyka pro vyjádření něčeho tak banálního, i když zároveň spontánně problematického. Snad bych měl pouze poznamenat, že v této těžké životní zkoušce jakékoli intelektuální pochody běží po naprosto jiné linii, zastaveny pochodem jiným, rychlejším, méně metafyzickým, spíše fyzickým, zkrátka pocitem, že už není co a ono se stále musí, aby to, co není, mohlo rychle ven, protože jinak to nejde.
Co zbývá člověku, jenž se na sklonku dne ocitl v poskakujícím železničním voze, který bezhlavě uhání kupředu, což ještě víc umocňuje kalamitu ve střevech - orgánu, o němž se zpravidla nevede společenská konverzace. Rozhodnutí stát se mučedníkem nemusí právě v takto vypjaté chvíli být tím nejlepším řešením. Stejně tak i domněnka, že co se nedá změnit, musí se vydržet, velmi rychle ztrácí svou důležitost, zvláště v konfrontaci s nesnesitelným tlakem v břišní krajině. A vůbec nejhorší na tom je, že na všechno zůstává člověk nakonec sám. Vaši spolucestující, kteří si klidně rozpráví o počasí vás mají za krajně netaktního jedince, neboť si neustále poposedáváte a vrtíte sebou, což v malém stísněném kupé nepůsobí zrovna jako projev společenské ohleduplnosti. Opravdu zle začíná být ve chvíli, kdy přestáváte nést zodpovědnost za vnitřní obsah rozbouřených vnitřností a volíte náhlý a neomluvitelný úprk úzkou zaplivanou chodbičkou směrem k malému záchodku čtvercového půdorysu, kde očekáváte své rozhřešení.
Situace se ještě více komplikuje klopýtáním přes bagáž, kterou si do středu vagónu odložili amatérští sportovci. I vy teď běžíte na čas. Možná se blížíte rekordu v lehkoatletické disciplíně běh přes překážky, ale máte smůlu. Schází tu časomíra a jury, která by oficiálně potvrdila váš obdivuhodný výkon.
A konečně jste u cíle! Snažíte se vzít za malou kovovou kličku úzkých dveří z umakartu a ono ouha!
Je obsazeno! Jak je to možné? Právě teď, když mám takový P., těká vám v hlavě, jenže semafor tlustého střeva už dal nekompromisní zelenou průjezdu jiného vlaku než je ten, v němž se vy právě nacházíte. Náhle přichází spásný nápad! Proběhnout o pár metrů dál do dalšího z vozů. Nyní jde skutečně o setiny vteřin. Nezajímá vás, že mnozí, co mají vysoké příjmy z rychlostních závodů, by pouze bledli závistí, kdyby spatřili váš neuvěřitelný nástup, v němž jde skutečně o všechno. Jenomže tím, že jste v úporném finiši nakonec dosáhli cíle, ještě zdaleka nekončí váš boj o uhájení vlastní důstojnosti. A právě v takové chvíli, kdy surově prožíváte svoji bezvýchodnou situaci, měl by vás spatřit senátor pověřený zastupováním vašeho volebního kraje, aby pochopil na zcela konkrétním životním případu, kde je skutečně zapotřebí přiložit ruku k dílu, protože tu jde o opravdový nedostatek sociálních jistot.
I vám už konečně došlo, že hovory těch, kteří si stěžují na zaprděnost a provinciálnost prostředí, v němž žijí, jsou naprosto banální ve srovnání s nutnou návštěvou záchodku v jedoucím vlaku, kde se z prostého sklopení promaštěného záchodového prkýnka stává western. Jediným kovbojem jste tu ovšem vy, když se marně snažíte zachytit lasem pohledu ruličku toaletního papíru, který kdosi neznámý pravděpodobně ukradl. Hledíte na sebe do slepého zrcadla a vidíte stín uzoufané tváře, dotvořený odrazem chaotické malby sprayem na špinavé stěně za vámi. Pozorujete smutně svoji rozevřenou dlaň připomínající naklepaný řízek a vnitřně doufáte, že se nebude muset stát konečným řešením. Naštěstí si všimnete úzké roličky zapomenutých novin svisle zastrčené do hluboké kapsy baloňáku mající v dané chvíli cenu balíku petrodolarů. Spásonosně si odfrknete a světácky začnete trhat titulní stránku s fotografií jednoho z premiérových poradců. Kdyby jen tušil, jaké pocty se právě dostává jeho tváři, jistě by neuléhal klidným spánkem dítěte. První kolo dopadlo dobře. Ring už za krátkou chvíli bude opět volný.
Na to, že zaprášeným umyvadlem neteče voda, přestáváte brát zřetel. Cítíte se totiž jako vítěz a samozřejmě máte morální právo dívat se pohrdavě po svých spolucestujících, kteří si vzájemně vypráví přihlouplé historky ze života. Dokonce si nepřipouštíte ani nepříjemné chování průvodčí s pohledem pravověrného mormona, která vás zaklíná přáním o platnou jízdenku. A je naprosto na místě pociťovat sílu a odhodlanost jako bájný rek ze starodávného rytířského eposu. Vždyť jste dokázali porazit tak nečestně bojujícího nepřítele, který má svůj nejasný původ v bramborovém salátu z nádražního bufetu zajedeném sladkou máslovou hruškou a zapitém třemi točenými pivy, mezi která se jakousi podivnou náhodou zamíchalo jedno ruské vejce a kus špeku s kalíškem vodky. Jenomže vy naštěstí můžete přísahat, že vším je vinen ten pološílený strojvedoucí, který nedokáže řídit lokomotivu klidně, aby vagóny tolik nejančily po kolejích….