Klasickou pohádku bratří Grimmů se Macháček snažil upravit do moderní podoby, z Karkulky pak vzešla mladá dívka, tedy rozhodně ne děcko a vlka proměnil v elegána kouřícího doutníky. Potud se vše zdálo na úvod zajímavé a slibovalo i jistý humor, v reálu se poněkud změnilo v nesmyslně opakující slova a výkřiky dodávajícími pouze na zmatenosti aktovky, kdy se divák přestává v ději orientovat a oporou mu snad zůstává jedině základní znalost této klasické pohádky.

Z Karkulky se dalo vykřesat mnohem více, než si domyslet postavu lehce praštěné veverky (Kristýna Suchá), která poskakuje po jevišti a do určité míry vyvolává vzpomínku na Mlejnkovu milou Yvetu, však ji také hraje stejná herečka. Vůbec herecké výkony jsou v Karkulce podprůměrné, až na naprosto excelentní výkon vlka (Pavel Mašek), jehož si dokáži představit i na jevišti profesionální divadelní společnosti. Samotná Karkulka pak svými pohyby věrně opisuje pohyby Luisy z Mlejnka, jakoby divadlo používalo pro všechny postavy „femme fatale“ totožná gesta. Navíc představitelka Karkulky (Lenka Záveská) bohužel postrádá jakýkoliv zárodek herectví. Ani myslivec (Petr Duška) se moc herecky nepředvede, v zásadě na citlivého diváka může působit jako úchylná osoba oblečená do zelených „elasťáků“. Netuším, zda-li to byl režisérův záměr, ale věru nechtěla bych potkat sama takového strážce „lesního pořádku“.

K tomu všemu konec této hry zůstal evidentně nedopracován, prostě autor rezignoval, nevěděl si s ním asi rady a tak nechal Karkulku vyznít do ztracena a přitom právě ze závěru této známé pohádky mohl vytěžit dramaticky nejvíce. S ohledem na to, že se podle informací divadla Karkulka hrála v únoru v Praze naposledy, vyplývá jediné - sám autor a režisér v jedné osobě zřejmě nepovažuje toto představení za nejzdařilejší.

Pokud se Karkulka po všech stránkách příliš nevyvedla, tak aktovku „Levá ruka“ lze směle považovat za účelnou vycpávku, tedy něco, co lze právě po Karkulce ještě nasadit a natáhnout tím dobu strávenou v divadle.

Čtyři dívky tančí na scéně na poměrně vtíravou melodii, až jedna začne hulákat do hudby, že jí bolí levá ruka, prvně si ji ostatní nevšímají, pak to „začnou řešit“. Ono řešení patří snad k jedinému rozsáhlejšímu textovému partu této hry. Když dotyčná postižená odejde k lékaři a následně se vrátí bez levé ruky, jen se zařadí mezi své družky a tančí dál jako by se nic nestalo.

Tady je ovšem zajímavé se zastavit. Autor možná chtěl ukázat na bezduchost dnešních dívek? Možná chtěl na jeviště vytáhnout čtyři mladé dívky, aby se divák pokochal? Nebo tím nechtěl nic sdělit, ale pouze vyplnit prázdné místo? Na to by znal odpověď on sám a proto se mohu pouze domnívat. Dokážu si živě představit, že u Levé ruky by se dobře pobavil náruživý kuřák marihuany po slastném prásku, ale co člověk střízlivý hledající ve věcech smysl?

Výkony v Levé ruce považuji za ještě katastrofálnější než v Karkulce. Dámy (zde Lenka Chadimová, Michaela Přikrylová, Kristýna Suchá) souboru Kámen za svými mužskými protějšky dost zaostávají, protože ti se alespoň dokáží vytáhnout na slabší průměr. Málokdo si asi nepovšimne toho, že třeba Karkulka (Lenka Záveská) z předchozí hry volně vpluje do své tančící dívky, aniž by cokoliv na svém výrazu změnila a v tomto směru není jediná.

Stejně jako se i mnohým profesionálním souborům v některých představeních nezadaří, tak i amatéři se musí vyrovnávat s vrtkavostí svého divadelního umění. Za dvě nepovedené hry nikdo stát na pranýři nemusí, přesto najde se určitě mnohé, nad čím by se dalo zamyslet.