Ležel na zádech, velký, statný, svalnatý, opálený muž. Na očích sluneční brýle. Neváhala a vznešeným krokem manekýny šla přímo k němu. Mohla si to dovolit. Všichni muži hleděli pouze na ni. Ženy ji sledovaly závistivým a žárlivým pohledem, což přijímala ráda a se značnou škodolibostí. Zastavila se přímo u něj. Náhle se posadil, aby se napil se svého kelímku s limonádou, ale Lenky si nevšímal. Prošla se několikrát kolem něj, vlnila se v bocích a pnula pevná ňadra. Nic. Muž si zase lehl a opaloval se dál. "Taková potupa! Takové ponížení!" křičelo její raněné sebevědomí. Nebyla zvyklá na nezájem mužů a ani si na něj zvykat nechtěla.
Sebrala své věci a rozezlená odkráčela z koupaliště.
Muž vstal z deky, pečlivě urovnal své věci do tašky a za obdivných pohledů přítomných žen si oblékl tričko. Vzal svou bílou hůl a jistým, pevným krokem se vydal směrem k východu.


Dokonalý pár
Stála za oknem, zamženým celodenním deštěm a vyhlížela ho. Dnes měli první výročí jejich společného soužití a oba se na tento den těšili. Byli dokonalý pár a oba to věděli.
Oblékla si na tento večer své nejlepší večerní šaty a těšila se na výtečnou večeři, kterou sama připravila. Nezapomněla ani na láhev vína a malý dárek.
Kapky deště, stékající po okenní tabuli, dávaly obrazu za oknem zvláštně pokřivený výraz. Vyhlížela jeho tramvaj, která stavěla přímo pod jejich oknem, aby se nepřipravila ani o jediný jeho úsměv, který jí vždy věnoval .
Když vystoupil, otřela zamžené okno a zamávala mu. Všiml si jí právě ve chvíli, kdy vstoupil do vozovky, aby přešel na druhou stranu ulice.
Z druhé strany se blížil bílý Mercedes přímo k jeho nohám. Když uviděla jeho postavu ležet pod autem, vyběhla z domu rovnou pod kola právě přijíždějící sanitky. Zemřeli ruku v ruce a téměř současně.
Byli vždy dokonalý pár.


Nešťastná láska
Karel čekal u muzea o půl hodiny dřív. V ruce žmoulal kytičku fialek, kterou koupil v malém stánku před muzeem a silně se potil. Čekal na NI. Na svou jedinou velikou lásku. Miloval ji již od dětství. Chtěl studovat techniku, ale kvůli ní šel na gymnázium a potom na práva. Nebavilo ho to, ale byl jí nablízku a to mu vynahrazovalo vše, čeho se kvůli ní vzdal. Kupoval jí jedlé kaštany, protože je měla ráda, nosil jí tašku ze školy, četl stejné knihy, sledoval stejné filmy jako ona a chodil do stejné restaurace. Byl šťastný, když se mu podařilo vyměnit svůj třípokojový byt za vlhkou garsonku ve stejném domě, kde bydlela ona. Byla ráda, že je jí nablízku, byl jí od dětství přítelem a kamarádem a vždy si báječně rozuměli. Vždyť sledoval stejné filmy, četl stejné knihy, chodil do stejné restaurace...
A teď se konečně dočkal, konečně schůzka s jeho princeznou. On sám by se nikdy neodvážil. Včera odpoledne jen tak mezi řečí prohodila : "Karle, v muzeu je výstava obrazů, nešel bys?" Nenáviděl obrazy, nenáviděl jakékoli umění, raději by se zavřel doma a četl něco o motorech. Ale s NÍ by šel třeba na kraj světa. Domluvili se na čtvrtou. Očima postrkoval ručičku svých hodinek, aby už tu konečně byla. Když ji uviděl, jeho tělem projela vlna vzrušení. Fialky schoval za záda a vydal se jí vstříc.
"Ahoj Karle, znáš Davida?" představila mu vysokého blonďáka po svém boku.
"David je můj snoubenec a je moc fajn, budete si rozumět. Viď Davide? " Karel se pokusil o úsměv a fialky rozmačkal v dlani.
"Promiňte, ale ještě dnes něco mám, přišel jsem se jen omluvit," řekl již k mizejícím postavám.
Domů však nešel. Procházel se večerním městem. Prošel všechna svá oblíbená místa a myslel při tom na NI. Zastavil se na mostě nad řekou, kam vždycky rád chodíval, sledoval vlnící se hladinu nad jezem a zpěněné peřeje, házel do nich malé kamínky a sledoval jejich pouť. Myslel při tom na její oči, na její zlaté vlasy a na její smích. Myslel na její chůzi a její pas, věnoval jí každičký kousek svých myšlenek. Byly to krásné myšlenky, se kterými umíral, když se za ním voda zavřela. Ani se nesnažil bránit, nechal se unášet proudem řeky a myslel stále na NI. Byla to krásná, klidná a vysvobozující smrt.