Nedávné zveřejnění petice pod názvem Zrušme komunisty! opět oživilo debatu kolem 15 let staré bolístky v podobě přetrvávající legální existence komunistické strany, té třísky nešťastně zadřené do svědomí novodobé české duše. Některé jevy současnosti vydání petice tohoto druhu velmi přály, protože popularita KSČM nabyla nevídaných rozměrů, které by ještě v polovině 90.let byly téměř nemyslitelné. Podnětem pro sepsání petice bylo určitě také výročí 15 let uplynulých od událostí 17.listopadu 1989, které obecně vybízelo k zamyšlení, kam česká společnost po 15 letech po pádu komunistického režimu dospěla. Není divu, že obsahem těchto diskusí byly i úvahy o roli KSČM v politickém systému a o případném nebezpečí, které by mohla tato přímá nástupnická strana KSČ představovat pro českou společnost a její nedávno obnovenou demokracii. Z moře debat tedy vystoupila petice Zrušme komunisty! Je to jedna z mála akcí, které se cestou oficiálních politických institucí snaží zasadit KSČM tvrdou ránu na jednom z jejích nejcitlivějších míst. Rád bych ale upozornil, že název petice je trochu zavádějící. Působí mnohem radikálněji než její obsah. Základním požadavkem petice je totiž zákaz slovní a symbolické propagace komunismu (ale zmíněn je i fašismus a nacismus) a nikoli přímo celé KSČM. To petice požaduje teprve tehdy, bude-li KSČM trvat na slovu „komunistická“ ve znění svého názvu.
Na první pohled to mnoho z nás, kterým povědomý zvuk slova „komunismus“ navozuje nepříjemné pocity na těle i duši, vidí jako velmi vítanou iniciativu a jistě by hnutím bleskové mravní intuice ihned přidali podpis. Proti tomu nelze nic namítat, i já jsem se při podpisu více nechal vést pocity. Ovšem problém má, jak to bývá, více stránek než jen onu citovou. Přihlédneme-li k situaci dnešní doby, do které dva senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina jako její autoři s peticí přišli, najdeme oprávněné důvody pro i proti.
V různých debatách, které byly kolem smyslu petice v médiích vedeny, se ukázalo, že ve svých postojích se diskutující dělí na dva základní tábory: praktické realisty – ti jsou většinou proti a morální idealisty – jsou vesměs pro. Nejsem zastánce škatulkování, ale tyto podstatné názorové odlišnosti jsou nepřehlédnutelné. Štěpným bodem diskuse je úvaha, zda je KSČM i dnes nebezpečím pro demokracii. Realisté tvrdí, že nikoli a přitom berou v ohled současné politické i společenské podmínky. Komunisty vidí jako jednu ze stran zaběhnutou v pluralitním parlamentním systému a spatřují v nich prostě jednoho z účastníků soutěže o hlasy voličů, jakkoli se jim jeví nepříjemnými soupeři. Dívají se na věc praktickýma očima – pokus o zrušení komunistů by darmo rozkymácel politickou stabilitou země a vůbec pokazil pověst o toleranci demokracie. Navíc se jedná jen o hru se slovíčky pramalého významu. Pokud zakážeme KSČM používat slovo „komunistická“, bude to také jen ono zastřešující jméno, které se změní. Myšlenky a cíle obsažené v politickém programu však zůstanou. Komunistům pak ještě přibudou voliči, kterým počne být vlivem rázného zásahu „jejich“ strany líto. Co jsme promeškali před 15 lety, to nechme již minulosti, země potřebuje řešit naléhavější problémy a nezabývat se sentimentálním pitváním stínů minulosti. Koneckonců KSČM tu zastupuje vůli pětiny voličské obce, tak proč ji tolika voličům brát? – toto jsou zřejmě nejčastější argumenty proti zákazu KSČM a namířené tedy i proti poslání petice Zrušme komunisty!
Naproti tomu idealisté mají větší ponětí o svědomí národa, které dosud není plně utišené, a není jim zatěžko pokusit se zjednat nápravu, i kdyby byla jen symbolická. Takovým případem je i nápad s peticí. Pravda, přiznejme si, že se jedná o požadavek zákazu jistého slova a že to zavání cenzurou a potlačování demokratické soutěže. Zdá se to celkem oprávněně být velmi povrchní metoda boje prostě zakázat propagaci jednoho slova a s ním spjatých symbolů. Do hry však vstupuje morální otázka a to je v případě komunistického stigmatu velmi silný hráč. V této souvislosti bych zdůraznil, že zde narážíme na jakési demokratické paradoxon – tj. situaci, kdy se demokracie rozhodne bránit proti nebezpečí ze strany těch, kdo ji ohrožují, tvrdšími a nebojme se říci nedemokratickými metodami, ačkoli jejich použitím popírá sama svoji podstatu. Řekl bych, že takovýto postup si ochránci demokracie mohou dovolit a jsou k němu oprávněni v případě, kdy je toto radikální chování dočasně vynucené v zájmu obrany.
Ani dnes nechybí české demokracii otevření nepřátelé. Takových vyložených nepřátel je ovšem po málu a tvoří okrajové minoritní skupiny. KSČM je dnes ve vztahu k demokracii vůbec těžké zařadit. Na rozdíl od éry první republiky v jejím chování schází přísada anarchismu. Dnes máme ve srovnání s minulostí „poslušné“ komunisty nelišící se metodami politického boje od běžného průměru demokratických stran. Ale jsou komunisté tak nevinní i v myšlenkách? Zůstává otázkou, do jaké míry jsou skutečnou hrozbou pro stávající demokracii. Jedno je však jisté a průkazné: Jestliže si KSČM opravdu myslí, že se proti desetiletím své temné vlády polepšila, neprovedením symbolické změny v tak zásadní věci jako je název strany si výsledný dojem pokazila.
Nekladu si zde úkol usvědčit temné spády vedoucích osob uvnitř KSČM, ani by to nebylo možné, protože jim nemůžeme číst myšlenky. Myslím si však, že jistou hrozbu nebo neslučitelnost s demokracií můžeme určitě odezřít ze slov a obecně z mluvených projevů členů KSČM, v jejích oficiálních dokumentech, v programech, letácích a jiných propagačních materiálech. Ukazuje se, že problém je navýsost lingvistický. I autoři petice vycházejí z toho, co je psáno, než z myšlenek o sobě. Pohybujeme se v rovině symbolů, které – a to je podstatné – nejsou bez obsahu. Má-li KSČM ve svém názvu slovo „komunistická“, představuje to jakési sdělení pro všechny, kdo si název přečtou. To nejsou slova do prázdna a jen bláhovec by je ta taková považoval. Volbou o adjektiva „komunistická“ dává strana jako celek najevo, že se přihlašuje k té samé ideologii, ke které se hlásila předlistopadová KSČ. Toto společné slovo – navíc v tak zásadním projevu identity jako je název strany – jasným způsobem usvědčuje dnešní KSČM z navázání dědictví její předchůdkyně. A protože toto dědictví je plné neomluvených zločinů spáchaných ve jménu „komunismu“, můžeme volbu adjektiva „komunistická“ považovat za nestoudné. Jak se píše v textu petice, KSČM „…trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi.“ Iniciátoři akce nechtějí a ani by dost dobře nemohli zkoumat, nakolik touží KSČM nastolit komunismus, který si hrdě ponechala ve jménu. Zaměřují se však na zjevné fenomény a těmi slova a symboly vědomě použitá ve znacích politické strany bezpochyby jsou. A to nemluvím o dalších symbolech, jako rudé hvězdičky ve znaku strany nenápadně připojené vedle dominantních třešní. Přechovávání o znaků vražedné hrůzovlády přeci něco svědčí o sníženém prahu svědomí komunistů a přirozeně vyvolává obavy těch, kdo v mamutím stínu rudých hvězd a rozevlátých hesel o komunismu zakusili ze strany moci jakékoli příkoří.
Pokud nic jiného, petice je aktivním pokusem částečně napravit pošramocené svědomí trpící skutečností, že na scéně stále pobývá a hlasy sbírá strana bezostyšně se hlásící ke komunismu. Nechme nyní stranou dohady o tom, zda je příliš pozdě nebo jak naléhavé nebezpečí pro demokracii komunisté představují. Možná že k dosažení cílů představených v petici vede dlouhá a trnitá cesta, ovšem její smysl vidím úplně někde jinde – v nehmatatelné oblasti morálního vědomí. Tisíce podpisů pod petici Zrušme komunisty! zatím připojených alespoň ukazují, že v této zemi ještě žijí lidé ochotní nesmířit se s převtěleným zlem táhnoucím mezi námi z minulosti až k přítomnosti a kdo ví jak dlouho do budoucnosti.

Aleš Misař, 25. - 26. III. 2005