Německý dramatik Roland Schimmelphennig umístil Arabskou noc do labyrintu jednoho paneláku v blíže neurčeném městě, kde se za dusného letního včera prolnou osudy dvou mladých dívek a tří mužů. Přestává téct voda, a přece je slyšet její hukot, výtah se zasekává, neznámí lidé se osudově přitahují… Reálný svět se prolíná s magií Pohádek tisíce a jedné noci. Děj se odehrává na spojnici náhle zmizelé vody, běžných panelákových záludností a orientální tajemnosti.


Když divák přichází do hlediště, ztuhne. Podívá se na hodinky, zdali nejde pozdě. K této jeho zmatenosti přispěje pohled na jeviště, kde už herci odpočívají na svých lehátkách.
Po zavonění hra začíná. Jedna postava za druhou vstává a vede monolog, souběžně s druhými. Herci popisují, co dělají, co si myslí, co cítí, a zároveň se vyjadřují, jak posuzují ostatní.

Fatima přichází domů, plné tašky a plné ruce tašek, má problémy s odmykáním, klíče padají na zem, přicházející domovník pomůže, ale jeho hlavním úkolem je zjistit, kam se ztrácí voda mezi sedmým a osmým patrem. Zpočátku je divák zaskočen, asi hlavně tím, že osoby popisují svoji činnost a klasickým způsobem ji nehrají. V okamžiku, kdy by to mohl vzdát, hra dostane jakýsi neviditelný švih, zároveň i divák se už umí vnořit do děje a pomocí fantazie si kreslí nádherné kulisy a scény sám v sobě. Fatima se konečně dostane domů, zastihne svou spolubydlící v prapodivném limbu, přesto je situace pro ni veskrze známá. Františka se po návratu z práce vždy sprchuje a usíná, na nic si nepamatuje, úplná tabula rasa. Děj nabírá na obrátkách, přijíždí Kalil, přítel Fatimy a zůstává v rozbitém výtahu. Ona běží po schodech dolů ho hledat. Již předtím soused, vybičovaný pohledem na nahé tělo sprchující se dívky, přichází do bytu a políbí ji. K témuž je puzen i domovník, jenž se v bytě objevuje. Fatima zatím stojí za zabouchnutými dveřmi domu, nemůže dovnitř. Běžné poruchy a náhody způsobily zápletku, která se postavám začíná vymykat z rukou. Františka se probouzí ze sna, v němž se ji promítl celý dosavadní život, o němž neměla ani potuchy. Vzpomene si na kletbu, kterou nad ní vyslovila sultánova manželka. Skrývá se v několika slovech:
Prokletí-neštěstí-polibek-nevidět-měsíc. - -
Začíná procítat, děsí se kletby, protože muži, který ji políbí, se zle povede. A hle, skutečně to funguje. Soused se ocitá v lahvi se zbytkem koňaku, domovník mizí v Turecku, kde je konfrontován se svou minulostí, s křikem a ponižováním své bývalé manželky. Kálil čelí pomstě Fatimy, která se konečně dostala do bytu a přistihla ho v podivné situaci. A zase schody, Kalil utíká, po cestě nepřekoná ani jedno nastražené sladké pokušení. Františka se osvobozuje ze svého prokletí, konečně vidí měsíc i sebe. Při sbližování s domovníkem drnknou loktem o láhev, ta padá z balkonu, uvězněný Petr vidí život v míjejících patrech, ale jeho končí ve střepech na ulici.

Takto bohatý, barevný děj, odehrávající se na různých místech, herci vyprávějí. Jedná se o totální divadelní redukci a zpětně nezbytnost se jako divadlo znovu definovat. Zhuštěná podoba hraní je nezvyklá, ale tady nezbytně nutná a osvobozující od složité výpravy.

Scéna v libereckém divadle postavená jako průhledný a průchozí byt byla oceněna cenou A. Radoka. Domnívám se, že ústečtí šli ještě dál. Jaroslav Bonisch vytvořil sugestivní prostor plný vody, který ve své asketické jednoduchosti a bílé barevnosti ničím neruší, divák ho jakoby nevnímá a přesto mocným způsobem zasahuje identitu hry. Vodu vidíme, slyšíme, ale i cítíme. Voní. Přesto v domě se ztratila.

Na závěr nesmíme zapomenout skvělých výkonů herců ( Marek Matějka, Jan Bidlas, Matúš Bukovčan, Jitka Prosperi a Irena Kristková). Ve zhuštěné podobě všech dialogů dokázali diváka provést labyrintem času i prostoru. Když k tomu ještě přidáme fakt, že celé představení byli více či méně mokří, není k jejich maximálnímu nasazení co dodat. Přestože se jedná o hru velice avantgardní a nekonvenční, divák ji plně rozumí, chápe tragikomický náboj i hořce vtipné narážky. Režisér Tomáš Svoboda může s celou inscenací být více než spokojen. A náročný pražský divák to ocenil.