Jan Burian je mužem mnoha zaměstnání, píše knihy, skládá hudbu, moderuje své pořady v televizi i na jevišti, rád cestuje, zpívá....

Od roku 1991 jakoby hudebník předával žezlo spisovateli. Vydal mnoho knih, od sbírek písňových textů ( Texty – J. Dědečkem), vlastních pamětí, souborů fejetonů a televizních rozhovorů až po knihy, které napsal pod dojmem svých zážitků z cestování.a poznávání nových kultur Dánska, Portugalska, Islandu, Chile, ostrovů v Baltském moři. Své poznatky shrnul v cestopisných knihách Cokoli o New Yorku, Cokoli o Dánsku, Sága o cestě na Island, Chilský deník. Je zakladatelem Klubu islandských fanatiků.
S poezií si pohrál ve sbírce Hodina duchů.

Přece jenom ale Burian je znám jako písničkář. Od roku 1970 vystupuje většinou sólově za doprovodu klavíru nebo se svými přáteli, v různých žánrech od industriální rockové kapely až po smyčcový kvartet. V současné době účinkuje také ve společnosti Jana Amose. Hraje nejen písničky ze svých alb, ale i skladby zcela nové i ty nejstarší ze svého rejstříku.

Již po několikáté organizuje Festival osamělých písničkářů, kde se potkají lidé, kteří putují po vlastech českých, zpívají své texty a vlastně se tak míjejí. Festival jim dá možnost zastavit se, zazpívat si společně, lidsky si popovídat. A pak se zase vydají na svou osamělou pouť, při které rozdávají mnoho radosti a zažehují plamínky v mnoha duších. Třeba do té chvíle osamělých.


Při příležitosti zmíněného "Festivalu" jsem Janu Burianovi položila několik otázek.

Jste velmi činorodý člověk: písničkář, spisovatel, hudební skladatel, moderátor, cestovatel... Kým se cítíte „ ve své kůži“?

Upřímně řečeno nějak to od sebe neodděluji, neboť se to všechno prolíná a souvisí to s poznáváním světa a lidí a s pokusem nějak to poznané zpracovat a něco z toho udělat.

Během své hudební kariéry jste spolupracoval s mnoha kolegy, s J. Dědečkem, D. Fikejzem, P. Skoumalem. Která etapa Vás nejvíce ovlivnila?

Nevím. Je to trochu jako s těmi řemesly. Od každého jsem si vzal něco. Spolupráce s Jiřím Dědečkem (11 let a přes tisíc společných koncertů), to byla učednická léta na jevišti na jedné straně a také permanentní diskuse o psaní textů a vůbec o češtině, způsobech vyjadřování atp. Dan Fikejz mne přivedl ke hře na klávesy, ale byli tu i další – Vlastislav Matoušek (skladatel moderní vážné hudby), s nímž jsme měli rockovou kapelu a ovlivnil moje hraní na piáno a pak taky Randy Newman, John Cale, Jiří Suchý nebo Benny Andersen... rodina, škola, ulice...

Navštívil jste hodně zemí, zážitky i pozorování jste potom popsal ve svých knihách. Kde se Vám nejvíce líbilo? Kam byste se vrátil?

Nejvíc se mi líbí, když je teplo a neprší. V poslední době mne baví vracet se na místa, která už jsem jednou navštívil, protože napodruhé je teprve člověk začne vnímat hlouběji a objevuje předtím opominuté věci. Takže teď zrovna toužím jet znovu do Portugalska, protože jsem právě dopsal knihu o Portugalsku a jsem toho pln... A taky bych jel do New Yorku nebo do Chile, nebo třeba na naši chalupu k Rakovníku. Byli jsme tam včera a máme nové topení. Tak bych si zatopil a četl....

Existuje naopak místo, kam byste ani za Boha nejel?

Ani za Boha, to bych neřekl. Kvůli Bohu bych se zřejmě vydal i do pekel, kdybych si byl jist, že je to opravdu kvůli němu. Ale normálně by se mi nechtělo jet někam mezi chudé a nešťastné lidi v případě, že bych jim nemohl pomoci. Očumovat lidské neštěstí na to bych neměl...

V jedné písni se zpívá: „ Až ti někdo hochu o Islandu řekne, svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej..“ Čím je Island pro Vás?

Island je zajímavá země, kde je obyvatelům jasné, že příroda vládne a oni se musejí přizpůsobovat, pokud chtějí přežít. A taky je tam čistý vzduch, krásné barvy a kameny a je to vůbec ideální místo na rovnání hodnotového žebříčku...

Četla jsem, že chcete uskutečnit jiný výlet. Pěšky na svoji chatu u Rakovníka. Už jste se vydal na cestu?

Ne. Připravuji se. Vymýšlím trasu a přemýšlím o tom, co mě to vlastně napadlo...

Tento čtvrtek a pátek v Malostranské Besedě proběhne festival Osamělých písničkářů. Koho jste pozval ke spolupráci?

Písničkáře, které spojuje něco, co se dá ne zcela přesně definovat jako určitá umělecká poctivost. Tentokrát tam budou hrát – v abecedním pořadí: Caine + Jitka Rusová, Dalibor Cidlinský, Jiří Dědeček, Karel Diepold, skupina Hm, Jůza & Pavlovský, Jiří Konvrzek, Tamara Nathová, Jiří Smrž, Martina Trchová, Petr Váša, Jan Zubrycký – a já.

Co Vás přesně spojuje? Názory, postoje, hudba?

Kromě toho, co jsem naznačil, snad i to, co jsem se snažil vyjádřit v šesti krátkých heslech k festivalu. Nejsem deklamátor hesel, ale tentokrát jsem udělal výjimku: Písnička není hluk. Písnička není zboží. Písnička není reklama na to, abyste si koupili desku. Písnička je tradiční umělecký žánr. Písnička je svobodné vyjádření pocitů a myšlenek. Písnička si zaslouží úctu. Snad ta hesla něco napovídají. Jinak se umění samozřejmě nedá narvat do škatulek a dokonce i žánrová dělení vedou často do slepé ulice. Tak se držme té „poctivosti“, snad s ní nejdál dojdeme...

Cítíte se osamělý?

Svým způsobem ano. Alespoň tak, jak je to myšleno v názvu tohoto festivalu – písničkářství je poměrně osamělé řemeslo, člověk je na tu tvorbu dost sám, nic vám nepomůže. Navíc většinou i žijeme poměrně osaměle po štacích, po cestách. Ale s nedostatkem přátel a lásky tahle osamělost nemá co dělat.


Nezapomínáte na začínající písničkáře?

Ne. Vyposlechl jsem tentokrát několik desítek různých tzv. začínajících písničkářů. Z mladších s námi tentokrát opět vystoupí Martina Trchová. Až se objeví někdo, kdo bude odpovídat dramaturgii festivalu, nebudu váhat ho pozvat. Mimochodem někteří z těch starších, co s námi hrají, jsou i přes pokročilý věk, stále jakoby znovu začínající. Koneckonců člověk pořád něco začíná. Až s tím přestane, tak skončí....


Zdroj fotografie: google.com