Poměrně málo hraná pětiaktová komedie od Moliera, napsal ji v roce 1662 a sám se obsadil do hlavní role. Můžeme jen spekulovat, zda do idey hry vnořil zkušenosti ze svého, zatím čerstvoučkého manželství, s o dvacet let mladší Armandou Béjartovou, jejíž původ zahaluje tajemství. Dokonce se nějaký čas šuškalo přímo o otcovství Moliéra, bulvár takovou lahůdku uchopil všemi deseti.

Prolog
Arnulf, zajištěný a životem jistě poučený muž, se chystá uzavřít sňatek. Nejedná se o nějaké poblouznění postaršího muže k dívence, ale o promyšlený tah. Arnulf by nestrpěl, aby mu manželka nasadila parohy, k něčemu takovému nikdy nesmí dojít. Proto se na sňatek připravuje víc než deset let. Ženušku si vychovává od malička, kdy ji k sobě s tímto úmyslem přijal za schovanku. Připravuje a modeluje holčinu k obrazu svému, pošetile ji propasíruje všechny zkušenosti. Uvěznil ji za hradbami domu, k ruce má sluhy neidentifikovatelné inteligence, převážně slyšící na peníze. Bohužel si ve svém úsilí neuvědomuje, že nevědomost hřích od počestnosti nepozná. Anežku vystavuje značnému pokušení, ona si s ním poradí, jak jinak, než ve vší počestnosti. Je přece čistá jako lilie a přeslušně vychovaná. I přítel Chrysald ho varuje, že Anežka ani neví, že hřeší. Jedná dle ponaučení, sice jako loutka, nic jí však nelze vytknout.

Zápletka
Náhodné setkání s mladým a krásným Horácem otočí její život naruby, najednou zmizí plody desetileté Arnulfovy výchovy a Anežka se přes noc zamiluje. Jejich setkávání nezabrání ani dvojice úplatných sluhů, kteří na rozkaz pána Anežku hlídají. Zápletka záměny osob zde sehraje roli, velmi komicky vyznívá svěřování se Horáce Arnulfovi o svých milostných pokrocích, aniž by věděl, komu sděluje svá nejsladší tajemství a koho žádá o pomoc. Když situace hrozí pádem do tragična, přichází klasické rozuzlení, vyjasní se identita a pro některé zúčastněné vše dobře dopadne.

Epilog
Jediný, komu zůstane Černý Petr a slzy pro pláč, je Arnulf. Poznání, že není milován, ho natolik zdrtí, že diváci nemohou nepolitovat zkroušeného a zklamaného. Rozpadá se mu smysl života, jehož vybudování podřídil úplně vše. Tragikomičnost postavení znásobuje, že manželka mu sice nevěrná nebude, ale co víc, ona žádná manželka nebude.

Plné nasazení
Arnulf v podání I.Řezáče plasticky prokreslil postavu v jeho charakterové nejednoznačnosti, od pyšného a sebevědomého vychovatele a ženicha přes záchvěvy nejistoty střídané značnou přísností až po katastrofické poznání. Zůstává sám, nemilovaný, hodný výsměchu ( vždyť takhle to muselo dopadnout a tys na nás nedal), ztracený v citové poušti. Přichází nejen snoubenku, ale i o chuť do života, který se mu najednou ukázal z té nejhorší stránky. Na pokraji stáří zůstává na počátku. Jeho frustrace nakonec u diváka přece jen vyvolá účastnou lítost.
Sirotek Anežka ( T. Hofová) šmajdá se špičkami přes sebe, vozí kočárek s panenkou, cucá si prsty, ale už v její nezkažené duši dřímá nepoznaný gejzír citů. A s nimi si dokáže poradit sama. Přerod z hloupoučké holčičky v milující ženu prošlehne jak prásknutí bičem.
I další ( S. Šárský, J.Vlasák, V.Limr, A. Veldová a M.Sitta ) skvěle sekundovali a pod vedením režiséra D. Hrbka odvedli standardní výkon, který potěšil a hlavně pobavil.

Pod slupkou neotřelé zábavy však probleskují slova jako pošetilost, pýcha, strach, láska, zklamání....

Švandovo divadlo na Smíchově
ŠKOLA PRO ŽENY
Molière

režie: Daniel Hrbek
překlad: J. Z. Novák
dramaturgie: Renata Venclová
scéna: Karel Glogr j.h.
kostýmy: Kamila Polívková, j.h.
hudba: Martin Horáček j.h.
produkce: Tereza Kvasničková
inspice: Petra Štanclová