S nezájmem přešla kolem těch, kteří již zcela neovládali své pohyby díky přemíře alkoholu v krvi, ale stále se tvrdošíjně ochomýtali u baru, a raději dychtivě zamířila do sálu. Zábava již proudila v plném tempu. Sledovala ten rej hemžících se postaviček a ještě silněji než kdykoliv předtím pocítila mocnou touhu mezi ně proniknout a splynout s nimi, bavit se s nimi a tancovat, chtěla být jako oni, cítit se jako oni, chtěla znát jejich problémy a svěřit se jim se svými, potřebovala cítit, že není sama. Rozhlížela se po sále a připadalo jí tak krásné vidět pohromadě své vrstevníky - alespoň někdo je šťastný a naplněný!
V tom do ní strčil nějaký nechutně opilý muž středního věku, který se sem dostal pravděpodobně omylem, a chtěl si s ní zatancovat. Pouze ze slušnosti, ke které ji otec tak úpěnlivě vychovával, mu poděkovala a odmítla jeho nabídku. Domnívala se, že to stačí, ale jeho chápání bylo natolik zahaleno v mlžných alkoholových výparech, že její odpověď stěží vnímal, natož aby se podle ní řídil. Nekompromisně pevně ji chytil za ruku a táhl ji k parketu jako svého psa.
Bránila se a stále se mu to snažila vysvětlit. „Pane, pusťte mě, prosím vás, já si skutečně nepřeji tancovat...“ Opakovaně se mu pokusila vytrhnout. Ale všechno bezvýsledné.
V duchu se vzdávala svých představ o příjemně prožitém večeru. O večeru, v němž chtěla získat přátele, naleznout pochopení a soudržnost, v němž chtěla být sama sebou, ne tou známou otcovou loutkou, která jen kýve k souhlasu. Dnes večer chtěla být tím rebelem, jakým si netroufala být doma. Chtěla zkusit být vším, jen aby poznala, jaká doopravdy je.
Ale po tom, co jí tenhle cizí muž předvedl, že tenhle skutečný svět není o nic jiný než ten její v otcově rezidenci, že i v něm musí ustupovat autoritám, chce-li přežít, po tomhle otřesném zjištění, s jakým vůbec nepočítala, dostala zoufalou chuť se vrátit. Ať je táta jak chce přísný, ať jí třeba brání chodit do společnosti, ať ji zavírá ve své zlaté kleci jako ptáka ohniváka, alespoň jí nenechá ubližovat! shromažďovala důvody, aby měla odvahu se vrátit.
Zatímco její zklamání a slabost vzrůstaly, jako dobrotivý dar z nebes se odněkud vynořil ramenatý blonďák s modrýma očima a aniž by ho o to někdo žádal, chopil se zachránit ji ze svízelné situace. „Hej ty,“ řekl tomu muži, jehož nadvládě se neochotně poddávala, „nemáš pocit, že držíš dámu proti její vůli?“
Jako omámená sledovala svého zachránce a jeho soka, který nečekaně rychle kapituloval. Něco zahuhlal a aniž by se pokusil o zastrašování pěstmi, nebo spustil salvu slabošských výmluv, milosrdně povolil pevný stisk a odpochodoval.
Ztuhlá překvapením si mnula bolestivou ruku, vyproštěnou z pevného sevření a němě sledovala svého prince.
„Bolí to hodně?“ ptal se jí se zájmem.
Zavrtěla hlavou a konstatovala. „Asi tu platíte za velkého rváče....Zachránil jste mne, děkuji vám,“ odměnila ho vděčným pohledem.
I on se na ni podíval. Ale jinak - jako by teprve nyní zjišťoval, komu se rozhodl darovat svou přízeň. Důkladně si ji změřil a nejspíš i zkritizoval. Pod jeho studánkovýma očima jí tuhla v žilách krev. Za ten okamžik, naprosto zanedbatelný v nekonečném plynutí času, jí hlavou proběhlo tisíc myšlenek. Stůj rovně, nohy k sobě, zastrč břicho, vypni hruď a proboha - co ten přihlouplý úsměv? Měla dojem, že se jeho očima vidí jako v zrcadle.
Přála si, aby ho zaujala. Kéž by chtěl strávit večer po jejím boku! Nebo alespoň aby jí představil své přátele... Ať se stane cokoliv, jen ať neodchází! Protože je tím jediným kladným spojením s okolním světem, které právě má.
Zdálo se, že přese všechny pochybnosti osud stojí na její straně - její nevyslovené přání se splnilo - onen neznámý mladík s krásnýma očima ji vyzval k tanci.
Několik písniček se navzájem studovali v rychlém moderním rytmu a mlčeli.
Vyhovovalo jí to. Žádné zvědavé vyzvídání kdo jsi a odkud přicházíš, žádné slazené řečičky o právě objevené přitažlivosti, ani zbytečně dlouhé pohledy do hlubokého výstřihu jejích šatů, které tu až nečekaně vynikaly mezi směsí riflí a sukní nad kolena, jako neobvyklý módní výstřelek.
Po celou dobu si neřekli ani slovo. Nedotýkali se. Jen se pohybovali v jakémsi nesladěném tanci, každý sám za sebe, a pozorovali se.
Byla nezkušená, ale přesto podvědomě cítila, že to mezi nimi tak zvláštně jiskří, jako by mělo dojít k elektrickému výboji.
A když se ozvala slastná melodie prvního ploužáku, přilepili se k sobě docela samozřejmě a bez zábran, jako dva nedočkaví milenci. Přitáhl si ji k sobě tak těsně, že se svými prsy dotýkala jeho hrudi. Hroty jejích bradavek se třely o jeho triko. Působilo to na ni tak extrémně, že si připadala jako docela nahá. Nikdy dřív se neocitla někomu tak blízko. Tělem se jí prolila nedefinovatelná touha, dosud spící kdesi hluboko v jejím nitru.
Ve svých bujných představách přemítala o tom, jak tenhle večer může skončit. Matně to začínala tušit, ale ne z důvodu, že by měla podobné zkušenosti - to spíš intuice jí pomáhala pochopit. Mohla si však pouze domýšlet, zda a co jí chtěl naznačit tím letmým polibkem do vlasů, který připomínal náhodný dotek něžných motýlích křídel.
Její příjemná zvědavost jí přitom pomáhala zahánět klíčící strach.
Pak ohlásili přestávku a tančící páry se z parketu počaly vytrácet. Připravena na nejhorší se smířila s eventualitou, že ji právě v této chvíli přiblížení opustí, ale neudělal to. Pozval ji na skleničku.
Byla ráda. Vytušila sice, že tou skleničkou myslel alkohol, proti němuž měla vypěstovanou averzi, ale právě dnes chtěla dělat vše zcela opačně - takže proč trošku neochutnat, proč neporušit další ze zákazů, proč si nedokázat, že zvládne bojovat proti otcovým ideálům, které už pomalu pokládala za vlastní?
První doušek jí vhrnul slzy do očí a sevřel hrdlo tak, že se nemohla ani nadechnout. Otřásla se. „Opravdu to není moc chutné,“ konstatovala.
„Není?“ smál se. „Ale je, jenom musíš vědět, jak to pít. Nemůžeš to do sebe chrstnout, jako nějaký alkoholik, musíš to vychutnávat,“ radil.
Co by řekl otec tomu, že se bavím s chlapcem, který mi docela samozřejmě začal tykat? Ona sama to blonďatému ramenáči nemohla vyčítat, naopak. Byla mu vděčná, že není jako její otec, že není upjatý a rezervovaný, ale chová se přirozeně. I to pro ni bylo něco nového.
Poslechla ho a zkusila si s pitím pohrávat. Usrkávala po troškách a každý doušek převalovala v ústech. Vychutnávala si každý okamžik styku s tekutinou. Trochu to pálilo v krku, ale jinak ji to slastně uvolňovalo. Cítila se báječně.
Snažila se zapamatovat si každý detail, aby měla později na co vzpomínat. Vštěpovala si do paměti ta široká okna s fialovými závěsy, ty nevšedně primitivní stoly a popraskaná zrcadla na stěnách. Také blonďáka s modrýma očima, jak jí přináší objednané hranolky, jak k ní usedá a usmívá se na ni, jak ji objímá kolem pasu a se smíchem šeptá lichotivá slůvka o tom, jak se ho všichni známí ptají, kde přišel k takové krásce. Na to vše si chtěla zachovat živou vzpomínku, protože věděla, že v tom každodenním stereotypu příchodů a odchodů jejích soukromých učitelů a trenérů bude takovou povzbuzující vzpomínku potřebovat.
Podívala se na hodinky a zjistila, že už za několik hodin se musí vrátit do své ulity poslušné dcerky. Zlobila se sama na sebe, že ačkoliv je již dospělá, nedokáže otce opustit, nechat ho samotného s celou jeho ješitností a samolibostí. Ale byla příliš čestná a zodpovědná, než aby to dokázala. I když otce občas nenáviděla, ještě častěji jí ho bylo líto. Ostatně všechno, čím se proti ní provinil, bylo neúmyslné. Otec v sobě pouze shromažďoval potlačovanou bolest. Tu která vyživovala jeho přemrštěnou snahu oprostit ji od nástrah, jaké zabily její matku.
„Doufám, že nepospícháš,“ přerušil tok jejích myšlenek její blonďatý společník. Všiml si jejího zdlouhavého pohledu na hodinky.
„Ne, to ne, jen počítám, kolik času ještě mohu strávit v tvé příjemné společnosti,“ odpovídala zdvořile.
Usmál se. „Jsi tak zvláštní.....jako bys přišla z minulého století.“
„A to je špatné, nebo dobré?“
„Myslím, že především originální,“ vzal ji za ruku. „Pojď si ještě zatancovat.“
Šla ráda. Tanec ji vždy bavil, hodiny tance dostávala třikrát týdně a pokaždé se na ně těšila. Navíc její učitel tance jí pouštěl i muziku „mimo osnovy“ a učil ji všechno, co si přála, navzdory příkazům jejího otce. Byl to snad jediný člověk, který se nedal zastrašit nebo uplatit otcovými penězi a dnes díky němu měla o jednu bariéru ke svým vrstevníkům blíž. Milovala stejnou hudbu.
Když tančili, zavřela oči a užívala si ten blažený pocit, že se splnilo její velké přání a ona našla někoho, s kým si tak dobře rozumí - dokonce i beze slov. Teď si byla jistá, že se už nikdy nebude muset cítit tak zbytečně jako dřív. Už nikdy nebude pochybovat o tom, jestli by ji vůbec mezi sebe přijali.
Nebylo divu, že nic nenamítala, plna okouzlujících dojmů, když ji její blonďák při jedné z pomalých písní políbil. Jako by pozbyla smyslů, jindy stydlivá a nepřístupná, nastavovala mu sama své rty. Poznal její bezbrannost a ochotnou vůli odevzdat se mu a líbal ji stále vášnivěji. Ani netušil, jakou v ní probudil obrovskou žádostivost, pocit, kterému teprve začínala rozumět. A jeho plné rty a ruce, které ji zlehka obepínaly, ji bezedně rozpalovaly.
„Jsi tak krásná,“ šeptal a ona si byla jistá, že to myslí vážně, že to nejsou jen hloupé řečičky, kterými se ji snaží uplatit.
Po chvilce se zeptal: „Půjdeš se mnou?“ a chytl ji za ruku. Nevyzvídala kam ani proč a slepě ho následovala. Šla by s ním třeba na konec světa.
Vyvedl ji ven z klubu, až k opuštěnému autu na odlehlém parkovišti, přičemž galantně otevřel dveře.
Ničemu se nedivila a vstoupila.
Sklopil sedadla a přivinul se k ní.
Prostoupila ji nová vlna vzrušení, tak silná, že jí nedokázala odolat. Ještě nikdy nebyla s žádným mužem takhle o samotě, ještě nikdy ji žádný muž nehladil po nahém těle.
Toužila po něm stále silněji. Jeho polibky vnímala jako impulsy, které ji nutily k tlumeným vzdechům, a každý z nich byl stále silnější.
„Chci tě,“ šeptal, když laskal její bradavky a jeho rty směřovaly stále níž.
Její touha již přerůstala únosnou mez. „Taky tě chci,“ oplatila mu jeho upřímnost a dráždivě se mu zarývala nehty do zad.
A najednou se jí na lýtku rozlilo cosi teplého. „Promiň,“ špitl nesměle a ona přes velké šero poznala, že se červená.
Zmateně si přehrávala co to znamená a záhy ho uklidňovala: „To nic, to se stává.“
Musela se usmívat nad jeho roztomilým koktáním, nad tím, jak se z rozvášněného milence rázem stal roztržitý chlapec. Ale ona přece nemusí mít to, k čemu on směřuje! Tohle poznávání, hra dvou těl jí dávala plné uspokojení, nic víc nepotřebovala.
Snažila se mu to vysvětlit. „Je to krásné. Nemusíme přeci dojít k...“ styděla se to však vyslovit.
„Především chci, abys z toho taky něco měla,“ tvrdil. Vůbec to nechápal. Byl přesvědčen, že musí oba za každou cenu dosáhnout vrcholu.
Tulili se k sobě a mazlili, líbali se po celém těle, v každé skulince - to pro ni bylo obohacující poznání. Že však nedosáhla orgasmu, za to se cítil vinen. Ocital se na hranici zoufalství. Omlouval se jí, že nejdůležitější část jeho těla zklamala. „Ještě nikdy se mi to nestalo,“ vysvětloval.
O jeho omluvy však nestála. „Prožívám s tebou nejkrásnější noc ve svém životě, věř mi,“ ujišťovala ho.
Nezbývalo mu nic jiného - musel jí věřit.
Noc začínala pomalu ustupovat.
Když si uvědomila, že již svítá, chvatně se počala soukat do svých pomuchlaných šatů.
Nešťastně sledoval její počínání. „Nechoď ještě!“ prosil ji.
Jak ráda by ty chvíle v jeho mužné náruči prodloužila ještě o minutku, dvě, ale nemohla se déle zdržovat, hrozilo prozrazení. Naposledy ho dlouze políbila a on ji polaskal v místech, kde se vzdouvala jemná látka začínajícího výstřihu.
Pak ji jen němě pozoroval, jak se v těsném prostoru auta snaží obléci silonky a jak své úsilí vzdává a se smíchem ukládá silonky do kabelky. „Snad tak nezpůsobím příliš velký rozruch.“
„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptal se a ona v jeho hlase slyšela potlačovaný vzlyk.
Kdyby sama nemusela se sebou bojovat, jistě by ho utišila. Ale věděla, že jakmile začne jeho nebo sebe litovat, bude to o to těžší. „Možná někdy,“ pronesla tajemně. Byl to jediný způsob, jak nelhat a nemuset říct rezolutní ne.
Pak se měkce dotkla svými rty jeho. „Ale i kdybychom se neviděli, prožij svůj život, jak nejlíp dokážeš!“ přikázala mu s nuceným optimismem a darebácky mu rozcuchala zlatavou kštici. Pak ho se skrývanou lítostí po těch vlasech pohladila a nakonec musela zprudka bouchnout dveřmi, aby se před ním nerozplakala. Těmi dveřmi si označila hranici, ze kterou už nesmí překročit, ani kdyby měl do ní uhodit blesk. Protože kdyby to udělala, už nikdy by nenašla odvahu se vrátit.
Smutně za ní hleděl, jak bez jediného zaváhání rychlým tempem odchází. Jakási zvláštní síla mu sevřela hrdlo a žaludek. Tolik toužil se za ní rozběhnout! Ale nerozuměl dost dobře jejím posledním slovům a nevěděl, zda mu měly lichotit či naopak, především však na něj působily tak, že se s ním už nechce setkat a protože se bál odmítnutí, raději hloupě tvrdl na místě a čekal, jestli se přece nakonec nevrátí a nepoví mu to, co by si přál slyšet.
Již nemohl vidět, že když se konečně na konci ulice ohlédla a zamávala mu, po tvářích jí stékaly obrovské krokodýlí slzy a i když mu byla vzdálená, myšlenkami mu byla blíž než kdokoliv jiný.
Již nemohl vědět, že zatímco on na ni bude vzpomínat jen do doby, než se znovu zamiluje, ona na něj bude vzpomínat celý život.

(Povídka je součástí sborníku Tajemství v trezorech duší, viz www.sweb.cz/sindelarovar)