Zveme vás v rámci prevence na interaktivní cestu tichou a spící zahradou. Občas nás vyruší výkřik pštrosa, volání plameňáků nebo zadupání svobodného ježka, ale jinak hluboké ticho. Na přelomu večera a noci uvidíme zvláštní mutace rodu „Homo“, kteří už trpí rozvinutou chorobou kreativity. V jednotlivých prostorách čeká bezesporu řádné překvapení.
Nejprve nasedneme do vláčku motoráčku, vyslechneme skutečně odbornou přednášku o epidemii, abychom zjistili, že se nikam nepojede, ale půjde hezky pěšmo.

V první kleci vidíme podivné tvory, ne nepodobné člověku, ale s podivnou zimní výzbrojí, svými projevy spíše připomínající opice. Bohužel, je to velká rána! Zíráme na ně podobným způsobem. Že by vazba na společné předky?

Kde jsou sloni?! Místo nich tu jakýsi, šílenec?, kope, hrabe, hledá, volá Jan! JAN! za chviličku objeví houslové pouzdro. Nikdo ho neviděl, rychle s ním zpátky. Jan! JAN! V hlase už slyšíme naléhavé zoufalství. Co když se taky zahrabal?

Pššt! Tiše, v temnu a teplé vlhkosti se daří hmyzu. Pozor, ať neuslyšíte takové to nepříjemné škrouknutí pod botou. Fuj! Pozor, tady něco šustí... Motýl? Klube se z kukly. Křup a už se ladnými pohyby dere ven.

Na louce pod stromy se bělají světýlka zadečků laní, nebo snad gazel. Krásná synchronizace ve světle měsíce, majestátná spanilá zvířata, hýždě se jim jen chvějí, hlavičkami těkají ze strany na stranu, nevětří žádné nebezpečí. Ještě nám ukáží jednu kreaci.

Torro, torro... že by býčí zápasy? Ale ne, závody tří sloních želv. A já si vždy myslela, že jsou to zvířátka zatraceně pomalá. Ale co se to zase děje? Samička pokračuje v běhu i za cílovou pásku, významně vrtí krunýřkem. Samečkové neodolají. Silnější získá právo první příležitosti. Ale ani druhý nechce odejít s prázdnou, spíš s plným. Připojí se za prvního samečka. „Torro, hu!“ odpadá samička. „TORRRÓ“ a je hotov první. A nakonec: „ TOrrroooo“ konec i pro třetího. A pak že želvy nemají sportovního ducha.

Co se to tam vznáší nad bažinou? Světýlko! Víme, že bludičky lákají do bažin. Tahle taky. Svlékne si sukýnku, pak druhou....sakra, kolik jich má... sedmou.... modravá tečka mizí v nebezpečném močálu.

Šílená vydra. Jedna ploutev, druhá ploutev, ale k vodě daleko. Musí postačit akvárium. Nekřičte tady, prosím, zvířata potřebují spinkat. Nejste trapní?

Jdeme nocí už dlouho, předlouho. Čeká nás návrat z této zavirované společnosti? Tápeme tmou. Suuu, snnuu, divné zvuky, omotává nás pavučina, zpátky už nelze jít, jen kupředu. Lezeme tunelem, můžeme uvíznout, pavouky musíme milovat. Metrové hebké nohy se ovíjejí, oči zeleně jiskří, skoro dvoumetrový sklípkan, nebo tarantule.....nebo, jéžišííí to je hrůza, takovej velkej pavouk!

V každém z nás se skrývá kousek hajzlíčka, který se pokouší škodit. Zlo v nás. Zbavíme se ho, jednou pro vždy. Přetransformujeme ho! Vně nás. A pak? Stačí rajče? Nebojte, není shnilé, jen trochu jeté. Vyzkoušíme zásah! Vy vepředu, dejte pozor, to samé dělají i ti vzadu, přikrčte se!
WHAAUUUU!! Ztělesněné zlo vyběhlo! Palte! Někdo i zasáhl! Jste dobří, očištění!!!

Iluze končí. Vracíme se do lidské podoby. Ale člověk, říká si pán tvorstva. Má na tento titul právo? Chová se tak, neuzurpuje si moc ve vesmíru, notabene na zemi? Neškodí svou existencí?
„ Člověk je ve skutečnosti společenské, domácí a kulturní zvíře,“
si myslí Eric Alonso de Medina, profesor zoologie z Barcelony, Španělsko.

Tak proběhla unikátní interaktivní prohlídka ZOO ve dnech 18. a 19. května v rámci akce Čtyři dny v pohybu