Pak jsem si ale řekla, že on měl na svoji dobu dost avantgardní a odvážné myšlenky, když ve svých komediích poukazoval na nešvary tehdejší společnosti. Kdyby žil dnes, jistě by sžíravě kritizoval šmouhy dnešních dní. Takže svoji myšlenku trochu poopravím: „ Kdo šel na klasického Dona Juana, zaplakal.“ Z celé Moliérovy komedie zbyl pouze název.

Náš Don Juan, frontmann rockové kapely, nese odkaz zemřelého Komtura (pouze z nahrávek a projekce přítomného J. Korna). Juan neumí zpívat, neumí hrát na kytaru, neumí se chovat ke svým kolegům – zpěvákům, a přesto má nadšené publikum. Proč asi? Ptají se všichni, kromě jeho osoby. Bere přízeň jako výsledek přirozeného zbožňování davem.

Juan – svůdník a záletník?
Myslím, že pan Klepl to dokáže mnohem lépe a méně křečovitě, takhle je až s podivem, že jím vybraná děvčata s takovou snadností dávají svůj „ skalp“, kalhotky k podpisu.
Odvržená nevěsta po jednodenním manželství se diví, že už ji nechce.

Další epizody ze života současnějšího než současného, se úplně vymykají. Vendeta za odvrženou sestru se zvrhne ve fetující dýchánek s nezbytnou zlatou dávkou. Hrdinný Juan jediným píchnutím injekce přímo do srdce oživí svého švagra, který svůj part odehraje s jehlou zabodnutou do těla. Z vděku za záchranu života zapomene na svůj původní záměr.

Don Luis neustále naříká nad synovými hnusnými, zvrhlými a neomluvitelnými činy, pláče, že si hřál na prsou hada. Ale jen náznak pokory ho opět přiměje k přivinutí synka na svoji stařičkou hruď. Chudák stará ještě netuší, co nezvedený synáček připravuje. Poslední kousek je tak krutý, že otřese všemi, co Juana ještě obdivovali.

Jednoduchá, skoro sterilní scéna, doplněná pouze atributy hudební kapely, nás provází celým představením. Zajímavě působí audiovizuální ukázky v podání zpěváka Korna a závěrečná rekonstrukce Komturovy smrti, ačkoli by si žádala určité vysvětlení. Trochu diskutabilní se mohou zdát přednáškové vsuvky čtyř postav ( kněze, šovinisty, feministky a muzikologa), trochu připomínající čtená pojednání Járy Cimrmana. Jejich přítomnost na jevišti ději prospěla jen částečně.

Vzhledem k tomu, že původní Molierův text byl zásadním způsobem zkrácen, upraven a zaktualizován, ztratil plasticitu v případě vyjádření charakteru osob. Všechny postavy působí neukotveně, ploše, což ubírá i možnost hereckému vyjádření. Slovník obohacen současnými vulgarismy to už nenapraví.
Kožený a ocvočkovaný Juan (B. Klepl) vskutku působil dost koženě, ta tam se ztrácela lehkost a sympatičnost pravého svádění a dost unikala i pravá podstata jeho činů. Sganarel (T. Matonoha) se stal pouhým stínem pravého sluhy, nakonec ani netvořil s Juanem týmovou dvojici. Jenom poskok, který za něj vytahoval horké kaštany z ohně. Působil trochu křehce a zranitelně ve své naivní slušnosti.
Otci Juana (V. Mareš) zbyla trocha klasicistní květnaté mluvy, v tomto okamžiku už ale působila afektovaně a nemístně, do soudobého žargonu se nehodila.
Ženské postavy (D. Batulková, A. Šréblová, J. Juklová) též nedostaly velký prostor, aby prokázaly hloubku duše a herecké umění. Pasivně a dost lacině přijímaly dvoření záletníka.
Zhrzená doňa Elvíra (H. Vagnerová) lkala nad nevydařeným manželstvím, ale vyznělo to dost nevyzrále.

Snaha režiséra (T. Svoboda) vytvořit z klasického úplně nové současné dílo, se zcela nepovedla. Už jen název příliš svazoval a původní zápletky byly vloženy jen jako kulisa.
Příběh se odehrává dnes a dramaturg si příliš násilně zahrává se současnými nešvary, aniž by to více pomohlo aktuálnímu přiblížení.
Historická a klasická inscenace v dnešní podobě vyznívá poněkud křečovitě a vyumělkovaně. Ani mladý divák, pro kterého se zdá hra určena, příliš nadšen nebude. Jeho naopak zaskočí název a obsah díla mu může připadat příliš naivní, protože žije v kontaktu s realitou.

Kdo přišel na romantického svůdníka Juana, hledal ho marně. Ovšem jako jednoaktovka z dnešní bláznivé současnosti celé pojetí vyznívá lépe.

Hru uvádí divadlo Rokoko.