Přesto se kupodivu řada z nás vyhýbá svým konáním onomu pořekadlu a slepuje již odkvetlé vztahy.

Určitě byste našli ve svém okolí řadu příkladů lidí, kteří se rozešli a někdy za dramatických okolností, přičemž se za nějaký čas dali znovu dohromady.
Najdou se i notoričtí rozcházeči a scházeči. Obvykle to bývají dvojice neschopné vydržet spolu a současně ani bez sebe. Někteří se v tomto „sportu“ vyžívají a v podstatě tím neustále udržují svou lásku ve střehu. Stačí na to mít v povaze špetku hysterie. Nicméně hysterie se již dávno považuje za nemoc a rozhodně nelze brát takové chování jako nějaký vzor nebo normu. Přestože po každém rozchodu následuje sladké smiřování lehce se blížící počátečnímu milostnému tokání, nikdy jím nelze nahradit skutečný začátek vztahu, a proto se aktéři tohoto svazku mohou za krátko cítit spíše jak v zápasnickém ringu, než na milostném loži.

Konec vztahu dvou lidí nepatří nikdy k příjemným a vyhledávaným zkušenostem. Ale proč se tedy lidé opouštějí, aby se nakonec vrátili k sobě?

Položila jsem tuto otázku třicetiletému Romanovi, jenž bydlel se svou přítelkyní Katkou od maturity celých deset let, poté ho Katka opustila kvůli jinému, naštěstí objevila cestu zpátky, a ten mi odpověděl:
„ Za rozkol mezi mnou a Katkou mohu asi já, chtěla se vdávat a já to odmítal, bavilo mě chodit se bavit a žít ze dne na den. Ona ovšem měla jinou představu o budoucnosti, toužila hodně po miminku. Doslova mi utekla za mým bývalým spolužákem Danem. Zhruba tři měsíce jsem se trápil a pak si řekl dost a zkusil Katku získat. V té době už čekala s Danem dítě. Těsně před porodem se ke mně nastěhovala. To, že teď vychovávám nevlastního syna mi nevadí, hlavně, když mám Katku, protože jsem pochopil, že k sobě patříme.“

Mnohem bolestivěji může rozchod zasáhnout partnery po více jak dvaceti letech manželství, čímž si prošla před nedávnem paní Irena. Její manžel nezvládl tzv. krizi středního věku a na stará kolena si pořídil dvě mladší milenky, bohužel Irenu o těchto svých „aktivitách“ informoval a svěřil se jí s tím, že neví, zda se rozhodnout pro Irenu nebo jednu z milenek. Irena k tomu dodává:
„I když mě to ničilo, nehodlala jsem zůstat v pozici někoho, kdo druhému brání ve štěstí, jsem zdravotní sestra a jednoduše jsem si sbalila kufr a odstěhovala se daleko od svého domova. Pochopitelně milenka manžela dlouho nebavila a po roční pauze mě prosil o odpuštění a o návrat do společné domácnosti. Po tolika letech už jsme s mužem tak sehraná dvojice, že si nemusíme nic zbytečně vysvětlovat, takže jsem souhlasila, ačkoliv vnitřně mě jeho milenky pořád mrzí.“

Často dvojici rozdělí odloučení či samotný strach z něj. Je totiž poměrně obtížné čekat, až se partner vrátí z dlouhodobého pobytu v zahraničí a odolávat nástrahám a pokušení flirtů z osamělých nocí. Nehledě na to, že partner i na opačné straně naší planety čelí naprosto obdobným komplikacím.

Právě studium v zahraničí přerušilo vztah třicetileté Jany a stejně starého Pavla. Jana vzpomíná:
„ Pavel vždycky plánoval delší pobyt v Austrálii. Měl tam příbuzné a byl s nimi domluvený, že si tam pojede vypilovat angličtinu. Se mnou nikdo samozřejmě nepočítal. Strávila jsem s ním hezkých pět let a pak přišla Austrálie. Pořád jsem si říkala, jak to bez něj vydržím, ale věděla jsem, že budu muset. Pavel to vyřešil za nás oba, měsíc před odletem mi dal vale, což jsem chápala jako velký podraz. V Austrálii zůstal Pavel dva roky a pořád mi psal a volal, pochopitelně jsem nežila jak jeptiška, ale nějak jsem nemohla najít chlapa, co by se mu vyrovnal. Po příjezdu do Čech se choval, jako by se mezi námi nikdy nic zlého nestalo a já po určitém období vzdoru podlehla. V lednu jsme se vzali a momentálně jsem v pátém měsíci těhotenství. Pořád ve skrytu duše čekám od Pavla nějakou další zradu, ale zároveň se neumím od něj odpoutat.“

Mají slepované vztahy šanci na budoucnost?

Příběhy Romana, Ireny a Jany dopadly dobře, nicméně i oni přiznávají, že ten „nový“ vztah už vnímají jinak, jakoby měl podivnou pachuť čehosi nepatřičného. Až čas ukáže, zda zvolili správně. Z běžného života rozhodně nelze tedy jednoznačně odvodit trvanlivost slepovaných vztahů, a proto jsem se obrátila na odborníka.

Psycholožka Mgr. Miroslava Novotná se ve své praxi setkává s partnerskými rozmíškami denně. K problematice „slepovaných vztahů“ říká:
„ Bohužel ani psychologie nedisponuje přesným pravidlem, jak se chovat, aby to „naše“ obnovené chození, či soužití fungovalo. Ono to poměrně úzce souvisí většinou s důvody samotného rozchodu a ty jsou velmi pestré, nejčastěji se setkávám s nevěrou, nebo tím, že se lidé rozhádají a urazí kvůli naprostému nesmyslu, v tomto případě ale potom není těžké jít na kávu, tam si vše ujasnit, obejmout se s tím, že se podobnými věcmi nebudeme příště zabývat a už vůbec si jimi kazit vztah a rozcházet se kvůli nim. Mnohem tragičtější důsledky mívá nevěra. Málokterá žena se dokáže k nevěře manžela postavit tak rozumně, jako paní Irena v jenom z citovaných příběhů. Bez úplného odpuštění a absence výčitek nelze budovat vztah znovu. Podvedený a opuštěný partner často po návratu kajícníka sahá k silným slovům a místo toho, aby se choval vstřícně, předvádí svému napravenému druhovi či družce otřesné scény. Tím pochopitelně nasměruje vztah k definitivnímu krachu. Proto tedy vývoj vztahu opravdu závisí pouze a jenom na samotné dvojici, jak si nastaví pravidla dalšího soužití a zda-li se vzájemně neudolají hádkami. Vůle musí být vždy na obou stranách. “