Historie přála ekonomicky silným mužům

Naše prababičky a pradědečkové se skutečně držely onoho společností tolerovaného modelu, kdy muž věkem značně převyšoval nevěstu. Mělo to svou ryze praktickou příčinu, starší muž již získal nějaké postavení ve své profesi a hlavně jeho příjmy mohly zajistit manželku i případné potomstvo. V této době totiž ženy pracovaly jen zřídka a po svatbě zůstávaly v domácnosti. Pakliže popojdeme dál do minulosti, zjistíme, že řada panovníků, umrtvená sňatkovou politikou svých rodičů, musela pojmout za manželku ženu mnohem starší. Obvykle ale šlechtic neměl problémy s hmotným zabezpečením, navíc mnohdy svatbou další majetek získal a v neposlední řadě některé tyto svazky byly spíše formální, než naplněným manželstvím.

Lze se podle nějaké šablony výhodně oženit, či vdát?

Žijeme ale v 21. století, kdy ženy vykonávají mnohdy velmi náročná povolání a jen synové miliardářů se koupou od dětství v penězích. Samozřejmě vždycky se našli muži, kteří si záměrně vybírali partnerky starší, stejně jako si někteří muži vybírají extrémně mladší partnerky a to samé se týká i žen. Naštěstí neexistuje žádná šablona či přesný vzorec, podle něhož se lze dobře „oženit“, nebo „vdát“, ačkoliv lidé se snaží na něco podobného přijít. V obecném mínění tedy pak nádherně plují pravidla typu – mladší muž starší ženu stejně opustí, je jí více nevěrný apod. Jako by se nevěra, či odchod z partnerství jiných typů dvojic téměř netýkala.

Psycholožka Mgr. Miroslava Novotná k tomu dodává: „ Výrazně věkově rozdílné svazky mohou stejně dobře fungovat jako nefungovat v případě, že partneři nespolupracují, že si nerozumí a nedokáží si k sobě najít cestu. Ono je vůbec zajímavé zamyslet se nad tím, proč řada mladších mužů dává přednost starší ženě. To souvisí s jejich vyzrálostí, i když žena v 35 letech může být stejně nevyzrálá jako ve dvaceti. Jednoduše řečeno hodnotit tyto vztahy by se muselo případ od případu. Jsou muži, kteří volí starší partnerku proto, že chtějí a potřebují nějakou oporu a opečovávání, často vyrostli v rodině, kde zastávali úlohu mladšího sourozence, nebo hledají kopii své matky. Objevíme i rodiny, kde si doslova z generace na generaci muži volí starší partnerky, tam pochopitelně pak nevnímají takový výběr jako problém, ale coby samozřejmost. Tam, kde bývají partnerky starší, může vzniknout potíž. Každá matka má totiž jasnou představu o své snaše a třicetiletá, samostatná žena nebude asi tím pravým, co si taková matka pro svého pětadvacetiletého synka představovala. Starší ženu může pociťovat jako větší konkurenci, přeci jen se lépe manipuluje s dvacetiletou naivní dívenkou, než relativně zkušenou třicátnicí.“

Mají svazky, kdy je starší žena, opravdu malou životnost?

Praxe ukazuje, že když se pořádně rozhlédneme, objevíme každý ve svém okolí určitě několik letitých párů, jež dělí větší věkový rozdíl a na první pohled bychom to ani nepoznali. Společnost ještě není dostatečně připravená a proto většina z těchto lidí o tom otevřeně nehovoří. Ostatně co je komu do toho, jestli manžel paní Novákové končil základní školu, když už ona studovala druhým rokem vysokou. Pokud nebudí své sousedy křikem a neobtěžují je vášnivými hádkami a jejich děti se slušně chovají i učí, nikdo si jich ani nevšimne. A na čele nikdo z nás přesný věk napsán rozhodně nemá, ledaže bychom si sami onu cifru zaznamenali inkoustovým perem. Ale proč bychom to dělali.

Nejjednodušší je se na životnost zeptat samotných aktérů těchto partnerství…

Devětadvacetiletá Jana komentuje svůj svazek takto: „ Petra jsem potkala náhodou na diskotéce. Před ním jsem prožila několik velmi nepovedených vztahů se staršími muži. Od začátku jsem neřešila, jak to s Petrem dopadne, ale on rozhodl za nás, rozešel se s Martou, s níž tehdy chodil a velmi záhy se ke mně přestěhoval, podotýkám, že v té době mu bylo 18 a mně 23 let. Celkem bez větších úskalí jsme zvládli společných pět let. Před rokem nás potkala menší nehoda, resp. Petra. Začal mi mizet po večerech za údajnými kamarády, až jsem zjistila, že se Marta vrátila na scénu. Dala jsem mu bez větších emocí vybrat, buď ona nebo já. Petr kontroval, že Martě jen pomáhal dostat se z nějakého citového karambolu, ale představa, že by mě měl ztratit, ho velmi rychle vrátila na zem. Nevím, jestli s ní spal, nebo ne, trápit se tím nehodlám. Zdá se, že od těchto událostí se ode mě nehne na krok. Dokonce to naše partnerství spíše posílilo.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že se budu Heleně líbit,“ říká pětatřicetiletý Adam a dodává: „ Helena kamarádila s mou starší sestrou, dělilo nás celých sedm let. No ale nakonec jsme se dali dohromady. Doma kvůli tomu proběhlo zemětřesení, máma se z toho nemohla vzpamatovat. Měla na Helenu spoustu připomínek a narážek, ale já si do toho mluvit nenechal. S Helenou jsem se oženil a máme spolu desetiletou dceru. Určitě bych ji neměnil za mladší. Ostatně je potkávám v práci a ve společnosti, ale ty holky mě nějak neoslovují, jsou možná „čerstvější“ a půvabné, ale Helena pro mě znamená klidný přístav a místo, kde jsem prostě rád. Velmi těžko bych k sobě hledal ženu, s níž bych si rozuměl stejně jako s Helenou.“


Adam v předchozích řádcích sdělil velmi podstatnou věc, která se bohužel většinou v oblasti „nerovných“ vztahů odsunuje na druhou kolej a to, že si se svou manželkou rozumí. Pořád se hledají příčiny toho, proč si mladší muž začne něco se starší ženou, ale málokdy se uvede skutečnost, že příčina netkví ve věku, ale jednoduše v tom, že se potkali dva lidé, jež našli něco společného, že našli v sobě zalíbení a to nejen fyzické, ale především duševní. A to, zda si s někým budete rozumět, opravdu nebude v tom, jestli měří 180 cm, nebo má pleš, či tmavou kštici.

Ale proč se právě na to nejdůležitější zapomíná?

Podle psycholožky Novotné je to proto, cituji: „Naše společnost bohužel ještě pořád tápe v poměrně nesmyslných konvencích. Na jedné straně hledá mýticky pravou lásku, na straně druhé se různými konvencemi, jež tak ráda zapojuje do hry, o ni připravuje již na počátku. Setkala jsem se s několika ženami, které opustily ze strachu mladšího, menšího, či jinak „nehodícího“ se přítele, přestože mezi nimi panoval naprostý dušení soulad. Ono bohužel často můžeme narazit na myšlenky jako – co by tomu řekli sousedé, rodiče, nebo rodina celkově. V těch okamžicích jaksi zapomínáme na to, že si partnera vybíráme pro sebe, a ne pro své okolí a proto bychom jeho názor měli vynechat, můžeme jej vyslechnout, ale rozhodně ne se jím řídit. Podobně to platí i pro skutečnost, že pak veškeré nesoulady řešíme s partnerem, či za pomoci odborníka, což ale nebude jistě rozlícená tchyně, kamarádka z práce, nebo pětkrát rozvedený švagr. Až převezmeme za své konání i vztahy plnou zodpovědnost, můžeme začít dumat nad nějakou životností vztahů obecně.“

Mladší muži a starší ženy skutečně tvoří jen menšinu?

Při psaní tohoto článku jsem hodně pátrala v osudech kolem sebe a zjistila jsem, že výše zmíněné vztahy jsou prakticky stejně běžné jako vztahy starších mužů a mladších žen, pouze se o nich více mluví, více se na ně ukazuje jako na cosi avantgardního a nepatřičného. Pochopitelně více se zdůrazňují ty, které skončily rozchodem. Ale o tom, že kolem nás žije spousta spokojených manželských dvojic, už se spíše mlčí. Vždyť ono příslovečné štěstí někdy zůstává předmětem holé závisti. A možná to bude platit i trochu v tomto případě. Ostatně která žena by si nepřála mladšího a milujícího partnera, jenž s ní vydrží až do smrti, místo svého „břichatého Pepy“ zajímajícího se jen o obsah ledničky? A který muž v koutku duše nezatoužil po starší ženě, ale ve skutečnosti se ji bojí i oslovit, protože tak nějak cítí, že na ní „nemá“, že ji nemá čím upoutat…?



Ilustrační fota: google.com