Kdo si neustále říká „začnu“ (začnu uklízet, pomáhat, všímat si, učit se, pracovat, cvičit, a tak dále), ten zůstane před začátkem jakýchkoliv změn a přání. Ani se k nim nepřiblíží, naopak zůstanou daleko v říši snů a tužeb. Neboť sám si říká: „Začnu.“ Až někdy, potom, pozdějí, až pak začnu. A neúprosný, strohý nástroj - jeho mysl - poslechne svého pána a čeká až se rozhodne být trošku akčnějším.

Další člověk si říká něco jiného. Neustále si opakuje „začínám“. Právě teď a nikdy jindy začínám. A bude opravdu začínat. A neustále bude začínat. Tak, že přes samé začínání se nedostane dál. Bude se pohybovat u startu. Pro samou nevědomost se nehne dále, neboť si přikazuje: „Začínám ...!“

Ještě je zde jedna možnost. Říct si: „Už jsem začal.“ Avšak, učinil-li to takto ve své mysli a skutečné základy své činnosti nepostavil, tak se velice rychle jeho přání zřítí a neuskuteční se, neboť všechno (i naše přání) potřebuje mít své základy, na nichž se dá stavět.

A co nám tedy zbývá za možnost? Možnost: být. Ne někdy v budoucnu, ani někdy v minulosti, ale právě teď. Už teď můžu být takovým, jakým chci být. Chci se učit? Tak tedy se učím. Chci pravidelně cvičit? Tak cvičím! Jak jednoduché a prosté. Naše mysl nás s radostí uposlechne. Leč nesmíme zapomenout zaměstnat naši mysl úplně. Aby nás nesrážela na kolena a nevracela nás zpět na začátek, dáme jí práci. S její pomocí si stanovíme onen řád, dle něhož krok za krokem dojdeme od začátku do cíle. Mysl je skutečně kamarád, neboť kdykoliv zlenivíme či si zvolíme neuskutečnitelný plán, tak nás začne volat a upozorňovat. My ji pak můžeme ignorovat, anebo uposlechnout a učinit svůj plán dokonalejším a úspěšnějším.

Nuže vzhůru do práce. Neodkládat! Právě teď a tady.

Zdroj fotografie:www.google.com