Kung-fu mela nás zavede do 40. let 20. století, do prostředí předrevoluční Číny, v níž panuje zmatek, strach a bída. To vše umocňují gangy, bojující mezi sebou o nadvládu nad „svým“ územím. Celý příběh filmu se odvíjí od hlavní postavy Singa (Stephen Chow), jehož snem je přidat se do nechvalně proslulého gangu Sekerníků. Ve svém mládí, kdy se zklamal a poprvé poznal odvrácenou stránku světa, pochopil, že jedině síla a moc ho mohou zachránit. A proto se snaží se svým kamarádem (Lam Tze Chung), věčně klidným (připomínajícím zápasníka sumo), krást, přepadat, a tak zbohatnout. Pouze se však snaží, neboť jejich neschopnost někomu opravdu ublížit jim brání, spáchat skutečný zločin.A tak zůstávají u silných slov a gest, které jim pak přinesou nemilosrdný výprask.

Leč přesto se dostanou do blízkosti gangu a začíná jejich veliká šance. Postupují stále výš, avšak jejich vnitřní dobro jim stále nedovoluje stát se krvelačnými zabijáky, jakými by si přáli být. Střet snu a tvrdé skutečnosti sebou nese komické situace a bláznivé scény.

Singův příběh a svár jejich života ale není tím hlavním, co nám film nabízí. Efekt, efekt a efekt. To je to, co si novodobé filmy v sobě nesou a čím poutají svého diváka. Nemálo pak filmu napomohl choreograf Yuen Woo-Ping, jenž se podílel, kromě filmů Matrix, Kill Bill či Tygr a drak, také na již klasických hongkongských bojových filmech z 60. a 70. let. Myšlenka a obsah filmu, jež dělají film filmem, mezi efekty lehce a nenápadně probublávají a jen na několika málo místech se objeví zcela a vypoví, co vlastně „Kung-fu mela“ chtěla divákovi říct.

Na jednu stranu fascinují scény, bravurně zachycené či velkolepé. Na druhou stranu pak zaskočí morbidní chování pánů gangsterů. Ovšem, bez takového „chování“ by dneska málokdo pochopil, že se jedná o „akční film“. V důsledku nadnesených efektů, typu Pulp Fiction a Kill Bill, se ztrácí kouzlo bojového umění kung fu.

Při vědomí, že se díváme na komedii, veškeré „nadnesené“ a „absurdní“ mizí, přichází bezprostřední momenty, kdy chtě, nechtě se člověk zasměje. Film dokazuje, že smích může být i na pozadí krve a násilí. Neustále mě napadá: chci se smát právě tak? Nejsou lepší způsoby? Takové dojmy mě přivádí k jednoznačnému, mě milému, závěru. Parodizující Kung-fu mela ukazuje nízkost a slabost zábavy moderních „akčních filmů“.

Neustále jsem se při sledování cítil rozpolcen: Brilantně natočené dílo. Nekončící efekty, držící pozornost na povrchu věcí. Povrchnost a až bezobsažnost. Scény slučující, jak onu brilantnost, tak i efekt a myšlenku, hlubokou a nutnou, řvoucí i dojímající. Zdá se mi teď, že film nanejvýš splnil své povinnosti: totiž předat cosi svého, osobitého. A tím je úžasně zachycený obraz dnešní kinematografie. Teď už zacházím trochu daleko, ale vskutku mi to tak připadá. Kung-fu mela skloubila dohromady filmy komerční, konzumní i umělecké. Snad postmoderní technikou, nabídla větší spektrum možností, než by název „Kung-fu mela“ mohl skýtat. Konec konců i efekty zde nejenom fascinují, ale vyvolají pocity, tak hluboké, že se vryjí pod kůži a nechávají v divákovi trvalý zážitek. Zážitek, jenž opět volá: Co jsem?

Nuže, nezbývá mi než říci, jak úžasným filmem by se Kung-fu mela stal, kdyby vyvolával ve všech podobné pocity a myšlenky jako ve mně. Brána do světa pravého filmového umění by se tak otvírala daleko, daleko rychleji.