Nepotřebuji zdlouhavě vybírat tu pravou a hned mířím k první: Dva Ivanové. Děj jednoduchý a snad bohůžel už klasický. Bratři, Ivan boháč a Ivan Chuďas. Bohatý se stády, obilím, jměním, kolik si jen přeje, leč dětí a štěstí žádné. Chudý se sedmi děti na krku a věčně o hladu.

Když se na Ivana chuďase dvakrát z bídy a hladu usměje štěstí, dostane od větru ubrousek Prostíráček a od slunce kozu dávající zlato, a když jej bratr boháč dvakrát ošidí a okrade, tu dostane Ivan chuďas šanci třetí. Mráz mu daruje mošnu Pomocnici, jež mu poradí: „Nevěř bohatému bratru, Ivane, vezmi rozum do hrsti!“

Ivan Boháč, když zcizí i třetí dar, vylítnou na něj z mošny dvě sukovice a dají mu co proto. A jak už to tak v pohádkách bývá, Ivan chuďas dostane nazpátek všechny dary „a od té doby si Ivan chuďas i s dětmi pěkně žijí a dobře se mají.“

Pohádka nepohádka, podívám-li se kolem sebe, vidím tolik Čechů boháčů a tolik Čechů chuďasů. A mám na mysli právě ty boháče, co se úmyslně přiživují na ostatních a užírají jim jejich díl krajíce, a právě ty chuďase, co než aby si zařvali, tak se přihlouple nechají ušlápnout.

Co jiného pak zbývá než aby chuďas vzal rozum do hrsti. Rozum do hrsti. Nepropadal slepé zlosti, zoufalosti, lítosti či lhostejnosti. Rozum do hrsti a obyčejně a lehce, jako je to našim hrdinům z pohádek vlastní, učinil, co i dobrý chuďas může.

I takový obyčejný český člověk může říci a udělat, co mu srdce a rozum v hrsti praví, pozoruje-li, jak se o něj starají starší a bohatší bratři poslanci. Nebude-li sedět za pecí...