Letos, rovných sto let od prvního vydání, může obzvláště symbolicky působit velikost a nedozírná hloubka Šaldova odkazu. Jeho přínos nové tváře kritiky očaruje i dnes. Formou svého psaní řadí se vedle Friedricha Nietzsche. Vnesl-li totiž Nietzsche do filosofie básníctví, tak podobně Šalda do kritiky.

Básnictví v sobě nese božskou hravost, pestrobarevnou fantazii, nedozírné představy a množství obrazů. Prvek básnictví musí být i v próze, aby byl svébytným představitelem umění. Tento druh „básnictví“, pro Šaldovu tvorbou typický, dává strohému, chladnému a vědeckému přístupu ke kritice život - okouzlující a skotačivý, živý a pochopitelný, podstatný i dětsky hravý. Objektivnost, o níž se snad snaží klasická kritika, narazí na pevnou a neústupnou skálu, jež nedovolí badateli proniknout do jádra toho kterého díla.

Široká náruč projevu Šaldy skýtá vystihnutí jak toho nejviditelnějšího a nejevidentnějšího - formy, tak i uchopení obsahu, myšlenky, poselství, jež činí dílo jedinečným a osobitým. Hlavně ale - což nebývá u kritiky pravidlem - se přibližuje k Tajemnu, k podstatě zkoumaného díla, které je s uměleckým dílem bezprostředně spojeno.

Šalda otevírá bránu, ba množství bran, jimiž lze vstoupit - vrátím-li se k Boji o zítřek - tu k dílu Nerudově, tu zas k sochařství Augusta Rodina. Ale nabízí i obecnou úvahu: kdo spisovatel? kdo umělec? kdo básník? Jeho teorie, spojená v nerozlučném svazku s praxí, proniká do nejosobnějšího života.

Literatura v Šaldově pojetí dostává opět svou skutečnou tvář: umění. Svým orlím zrakem stírá nános prachu na jejím štítě a dovoluje ji zazářit svou přirozenou krásou. Šalda poukazuje na umělecké skvosty, komentuje, hodnotí - kritizuje - sám ale uměleckým způsobem, činíc nejosobitější dílo, živě mluvící i dnes.


Zdroj obrázku: http://www.nln.cz/