Přestože na návštěvu je poměrně pozdě (po půlnoci se přece jen na nečekanou návštěvu nechodí), rozbíhá se krutě napínavá hra, kterou předvádějí hostitelé. Je vidět, že takové „Člověče nezlob se“ hrají dost často a mají ho propracované do všech, i těch nejmenších detailů. Jejich škádlení spočívá v tom, co nejvíce ranit, urazit, ponížit, obnažit. Samá podpásovka. Oba dva po sobě střílejí otrávené šípy s přesností domorodých indiánů. Po oloupání jedovatých slupek odhalují své bolavé, zakomplexované nitro. V jejich životě chybí spolupráce, podpora a svůj zájem si dávají najevo pouze sžíravou kritikou.

Nick s Drahunkou, jejichž rané manželství už také skrývá zárodky zášti, zatím zcela překryté nekritickým obdivem a tolerancí, užasle sledují, jak Marta s Jiřím stupňují své výpady. Divák těká z jednoho na druhého, chvílemi uznává bačkorovitost Jiřího, (který se ani jako příbuzný šéfa nezmohl na postup) marně se snažícího okamžitě umlčet přiopitou Martu, protože tak deptající urážky žádný člověk (a nota bene ještě před lačně zírajícími svědky) nevydrží. Pak nastane překvapivý moment. Když už si diváci myslí, že se herci vzájemně pozabíjejí, s laskavým úsměvem Jiří nalije skleničku a dojde pro led. Marta to přijímá s absolutní samozřejmostí, nereaguje.

Drama vrcholí v poslední kouzelné „hrátce“. Nadějný, bystrý, inteligentní syn, o němž se mnohokrát mluvilo v superlativech, má následující den narozeniny a slíbil je oslavit s rodiči. Ve víru vražedné hádky Jiří - s přednesem římského rétora - sdělí Martě, že syn nepřijede, zabil se v autě.
Vášně pohasnou, nastává mrazivé ticho. Téměř okamžitě se mění v táhlý jekot Marty: „ To přece nejde, to nemůžeš, nemůžeš o tom rozhodovat!“
Konec. Ticho. Poznání. Svitek naděje. Svíčka zhasla, v dáli svítá. Paprsek života proniká do strnulé grimasy smutku. Co je život? Co je iluze? Kde se propojí do nevěřícného uzlu?

Absurdní inscenaci Kdo se bojí Virginie Wolfové, znázorňující podivné stereotypy manželského života, značně nahlodaného absencí normálnosti, podtrhují skvělé psychologické výkony herců. L. Frej coby Jiří se na první pohled jeví asi tím „hodnějším“, ale právě v tom se skrývá jeho tragika. Šalebnost hry drží ve svých rukách, ale jeho komplexy vystupují slizce a úlisně na povrch. Dračice Marta v podání H. Maciuchové si nezíská sympatie, snad jen u psychických masochistů. Dávno už své vášně vypustila jako ničivého džina z lahve. Ten pravý džin v lahvi rozkládá její osobnost. Zdá se, že ztrácí kontakt s realitou. Vyzařuje z ní nenávist, ale zcela evidentně v koutku duše touží po pohlazení. Nick (J. Dvořák), mladý muž na počátku kariéry, zatím hledající svůj středobod, se na návštěvě chová poněkud rozpačitě - co když na dnešním úspěchu záleží jeho další postup? S pokročilou nocí, i díky „sušenému“ martini, ztrácí zábrany, dokonce se nechá zmanipulovat Martou k osobnějšímu vztahu. I když profesí biolog, kolonky "má dáti – dal" používat umí. Co kdyby se Marta přimluvila, přece jen je dcerou rektora. Drahunka, S. Postlerová, působní jako nejistá, sama sebe podceňující, což je patrně i příčinou jejího latentně labilního metabolismu. Typický je úchop sukně v oblasti břicha a její trhavé povytahování. Tam se skrývá její problém, chce dítě, ale šíleně se bojí. Přebíjení přirozenosti z ní činí neurotickou, nevyrovnanou bytost.

Pod režijním vedením P. Novotného na nás útočí neuvěřitelně absurdní drama, běžnému lidskému chápání mírně se vymykající. Postavy si rozdírají duše vymyšlenými příběhy, útočí s razancí hodnou boxera v ringu. Na rozdíl od již klasického filmu přece jen inscenace působí méně cramerovsky nebo rousseovsky. A nebo možná, jak se doba přiostřuje, absurdnost se mění v realitu, stává se běžnou. Představení vzniklo dle literární předlohy E. Albeeho.

E. Albee: Americký dramatik a divadelní producent ovlivněný absurdním divadlem, psychoanalýzou a existenciální filosofií. Narodil se ve Washingtonu. Již po dvou týdnech ho adoptovali manželé Albeeovi, kteří podnikali v divadelnictví, a vyrůstal s nimi v New Yorku. Vystudoval ‚Choate School‘ (1944-46) a ‚Trinity College‘ (1946-47). Do padesátých let psal převážně poezii a prózu. V následných jednoaktových hrách zobrazil člověka v krizových situacích samoty, lhostejnosti nebo klamu. Adaptoval např. díla Melvilla, McCullersové či Purdyho. Přestože je několikanásobným laureátem ‚Pulitzerovy ceny‘ (1967, 1975, 1994), podle mnohých plně nezúročil talent, který v něm zpočátku viděli kritikové.

Z jeho tvorby: Americký sen, Balada o smutné kavárně, Bartleby, Drobná Alice, Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Křehká rovnováha, Malcolm, Marriage Play, Pískoviště, Stalo se v ZOO, Všechno v zahradě, Smrt Bessie Smithové

Hraje Švandovo divadlo v rámci festivalu Léto hereckých osobností.