Neděle 7.8. 2005 15:00

Je krásné slunné nedělní odpoledne a já procházím zapadlou obcí Mlýnek, jakých najdete rozsetých po okolí desítky. Ale Mlýnek se přeci jen trochu liší od těch druhých, dechovku tu neuslyšíte, zato techno se line z každé druhé chalupy.

Proti mně si to hasí muž středního věku s vozíkem naplněným trávou, tak ho zastavím a ptám se po seniorech poslouchající techno. Jen se usměje a řekne: „Teď v létě, se projděte kolem pár baráků a uslyšíte, každý má otevřené okno.“
Poděkuji a vydávám se po zvucích libé hudby. A mám štěstí, za zeleným plotem u dobře udržovaného domku se pohupuje do rytmu paní Králíková, jak se mi sama později představí, tedy ve chvíli, kdy hudbu ztlumí, protože jinak bych jí nerozuměla.
„Paní Králíková a vám se ta muzika líbí? Co Pepíček Zíma?,“ vyzvídám.
„Jo jo, od tý doby, co mi to mladý přinesli domů, nepouštím si nic jinýho. To je jiný kafe než dechovka. To má grády, jak říká vnuk. A dokonce z toho má něco i děda, který jinak trpí nedoslýchavostí. My si ještě rádi takhle skočíme, ale víte, tělo už tolik neslouží,“ dodává omluvně. Pak opět zahřmí reprobedny a stařenka se pohrouží do svého tanečního rauše.“

O pár domů dál nacházím mnohem sdílnější dámu kolem osmdesátky, sedí na lavičce a s blaženým gestem kouří marihuanu, jako kulisa jí hraje techno. Se sympatickým úsměvem na tváři se rozpovídá:“Nooooo, já jsem dřív teda fandila spíš Jarmilce Šulákový, víte já su taky rodem z Moravy, ale potom mi děvčata na schůzi Klubu seniorů půjčila pár cédéček a propadla jsem tomu jako všichni u nás. Syn se na mě kvůli tomu zlobí, víte je to ostuda, takový mladý šedesátiletý ogar a nejde s dobou a pořád mě otravuje s Kozlovkou. „
„Vy kouříte trávu, „ neodpustím si nezeptat se. „Ba ba, děvenko, přitáká vitální babička, moc dobře se mi po ní spí.“

Neděle 7.8. 2005 18.00

Vstupuji do sálu místní hospody. Měla jsem štěstí, protože se právě koná pravidelná schůze Klubu seniorů. Hned na úvod senioři odhlasují, že jedině techno je správná volba, rozdají si semínka marihuany a začíná volná diskuse.
Poznávám i dvě stařenky, s nimiž jsem hovořila odpoledne. Vyzvu přítomné, aby se vyjádřili k technoparty, která se konala nedávno za vesnicí na louce.
Paní Lukášová celému spolku předsedá a z těch důvodů si bere hlavní slovo:
„My jsme tady s děvčaty jako tu párty navštívily a byly jsme moc spokojené. Hezky to mládež zorganizovala, trochu jsme si zařádily, ale už toho moc nevydržíme. Buchty jsme tam dětem nanesly a staraly se o ně jako o vlastní. Už se těšíme, až přijedou příští rok. Vnesou nám do našeho podzimu života trochu radosti a světla.“



Nezbývá mi, než věřit slovům obyvatel Mlýnku. Jak se ukázalo, žijí v naprosté shodě s mladými a kdo by si myslel, že nejdou s módou, velmi se mýlí.
A proto s ohledem na reakci policie se musím ptát, komu vadí technaři, když mlýnečtí je považují téměř za své syny a dcery?
________________________________________
Poznámka pod čarou
Podobnost s obcí Mlýnec na Tachovsku a podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná!