Když se totiž řekne branná výchova, první, co se mi vybaví, je jediný velký kopeček nad sídlištěm Řepy I v tzv. Chráněném území, na jehož vrcholek jsme se museli v červnovém horkém poledni drápat na měřený čas, oblečeni do pláštěnky, ruce i nohy obalené igelitovými pytlíky, utěsněné gumičkami a s nezbytnou plynovou maskou na obličeji. To vše jsme museli vykonat na povel třídní – „Chemický útok“. Po zdolání této disciplíny jsme padali únavou. S pytlíky na nohách se běhá těžce, nehledě na to, že řada z nás se při plnění úkolu natáhla jak dlouhá tak široká a tím ztratila kýžené časové body. Ještě ke všemu nás soudružka učitelka peskovala: „S vaší rychlostí by jste byli už dávno mrtví.“

A aby nás potrestala, donutila nás seběhnout v tom samém přestrojení z kopce dolů. Pot se z nás jen lil. Upřímně jsme za to třídní nenáviděli. Ona se ale v branném cvičení dosti vyžívala. Kdo měl špatně upevněnou masku, musel před celou třídou zkoušet její nasazování, až se mu to povedlo podle učitelčiných představ. Rovněž třídní kontrolovala pytlíky na rukou a řádné zapnutí pláštěnky. Smířili jsme se s faktem – ve válce bychom neobstáli a bylo nám to otevřeně jedno, protože jsme smyslu celé té šaškárny nerozuměli. Jenže imperialista vytrvale číhal za hranicemi a proto nás běh s maskami neopouštěl ani v dalších letech.

Nám žákům se ale během této doby protáhla výrazně chodidla i těla. Pláštěnky se kupovaly jen při příležitosti škol v přírodě a my ke vší smůle na ní vyjeli naposledy v třídě páté, čímž akce „Chemický poplach“ o dva roky později získala poněkud nový rozměr. Některým spolužákům byla navíc malá i maska, což si soudružka učitelka prvně nechala od dotyčných předvést a pak jim sama masku dramaticky rvala na hlavu. Stejně se jí to nepovedlo. I s pytlíky se vyskytl problém. Igelitových tašek se nacházelo tehdy v domácnostech po málu a svačinové sáčky už prostě na botu velikosti jedenačtyřicet nikdo nenarval. Také s pláštěnkami, jak už jsem naznačila, byl malér. Řadě z nás končily její rukávy u lokte a přes bříško jsme ji ani při dobré vůli nedopnuli. Soudružka třídní nad stavem našich pomůcek zuřila. Protože ale patřila k aktivním členům strany, nemohli jsme ji reprodukovat názory našich praktických maminek na koupi nové pláštěnky pouze kvůli brannému cvičení. Z těch důvodů jsme pokorně snášeli učitelčino spílání a za jejími zády jsme se navzájem smáli našemu komickému vzezření. Vidět spolužáka hřmotné postavy, jemuž u žeber z kapsy kouká natištěný medvídek a jeho tenisky pokrývá igelit jen na špičkách, nám připadalo k popukání.

Soudružce třídní se to ale tolik veselé nezdálo. Za trest se s námi rozhodla trénovat novinku – pumový útok. Zavedla nás na místo, nedaleko kopce, s jakýmisi mělkými zákopy. Tam nám sdělila, že když zavolá slovo puma, musíme si okamžitě lehnout na zem někam, kde nás nespatří. Bohužel pro nás po nočním dešti bláto teprve vysychalo, k tomu nás trápilo dusno a sluníčko. Museli jsme ale najít vhodný volný zákop a ještě si nelehnout do bahna. V praxi to dopadlo tak, že jsme se váleli jeden po druhém tváří položenou do prachu, někteří do bláta. Ukázalo se totiž, že je nás víc, než míst v zákopech. Třídní si nás vychutnávala a nechala nás oblizovat zem pěkně dlouho. Nejprve si nás všechny obešla, zda jsme se správně schovali, potom nám teprve dovolila vstát, oprášit se a vyndat svačiny. Hned poté zákeřně zaječela: „Puma.“ Do zákopů jsme padali i s chleby. Tuhle hrůzu zopakovala asi třikrát. Když se nabažila, pěšky jsme museli pokračovat na Bílou horu do obory Hvězda. Doufali jsme naivně v příjemnou procházku se zastávkou u nějakého občerstvení, ale třídní nás rázně vedla přímo do obory, kde nás hodlala vyzkoušet z hodu granátem. Vybrala si k tomu velmi rušnou cestu a proto 7.A. ze ZŠ Laudova házela procházejícím se návštěvníkům pod nohy gumové granáty. Každý měl pět pokusů. Přesto třídní nebyla s délkou našich hodů spokojena. Snažila se nás vybičovat k lepšímu výkonu slovy: „ Představ si, že tamhle u lavičky stojí nepřítel, imperialista. Musíš ho zneškodnit.“ Její slova nepadla na úrodnou půdu. Na závěr konstatovala, že ani při plnění tohoto úkolu jsme neobstáli. Její řeči nás ale nezajímaly, bolela nás ramena, nohy a dusila žízeň. Ke škole jsme dorazili téměř coby poslední. Ostatní třídy stály již seřazené v zástupech a vypadaly docela odpočatě. My byli špinaví a zničení. Inu naše třídní brala cvičení vážně. Poté, co si soudružka ředitelka ve svém sportovním béžovém ohozu, normálně nosila šedé sukně a halenky, vyslechla od třídní zprávu o průběhu našeho branného dne a následně ukončila celé cvičení, mohli jsme jít konečně domů, což zrovna pro naši třídu znamenalo skutečné vysvobození.

Je zvláštní, že si člověk pamatuje tyto nepodstatné okamžiky a ne důležité věci jako kupříkladu poskytování první pomoci. Nechci rozhodně snižovat snahu vštípit mládeži základy těchto jistě užitečných dovedností. Ale vzhledem k tomu, že na školách učí z valné většiny ti samí, co brannou výchovu před rokem 89 aktivně provozovali a nebo ti mladší jí znají alespoň z pohledu žáka, bojím se, aby se tato část výuky nezvrhla do obdoby onoho předlistopadového modelu. Vždyť i má tehdejší třídní, dnes už zástupce ředitelky na jiné řepské škole, se bude s ohledem ke své funkci, na sestavování plánu branné výchovy jistě podílet. A před takovými pedagogy nás, respektive naše děti, ochraňuj Bůh.