"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele." BACON

"Počkej na mne," říkávala jsem svému čtyřnohému kamarádovi pokaždé, když jsem odcházela z domu. "Až se vrátím, tak si užijeme." To znamenalo, že s ním půjdu za město, kde on bude, štěstím bez sebe, lítat a divočet. A já trnout strachy o něho. Když bylo mokro, z bílého dlouhovlasého pejska se zakrátko vytratila heboučká elegance maltézského aristokrata a proměnil se ve zplihlé, až po uši zablácené stvoření. S chutí bych ho vždycky nejraději narvala do popelnice. "Čuňáku jeden," vztekala jsem se potom doma, když jsem ho myla. "To se musíš pokaždý takhle zaprasákovat?" Zle po mně loupal očima a sotva se ocitl na zemi, vypuklo rodeo. S očima potemnělýma zlostí se vrhl na ručník. Třískal s ním s takovou vervou, že mi nikdo nevymluví, že si v tu chvíli místo ručníku nepředstavoval mne. To byly asi jediné okamžiky, kdy mě neměl rád. Když jsem ho pak po chvíli, vysušeného a polospícího, zlehounka přikrývala, vděčně mě olízl a usnul jako dudek.
Ráno, sotva jsem otevřela oči, stál u mne. Růžovým jazýčkem mi začal rejdit po obličeji, přemety, salta, rafání do nosu, až jsem rozesmála. V tom okamžiku se vrhl na dalšího člena rodiny. Ale copak se sluší mezi chlapy se ňuchňat? Co se raději takhle poprat? Jo? Tak jo! Z postele se stala aréna, vrčení, rafání, až polštáře létají.
"Tak, a dost!" zavelím. „A k snídani!" Rázem je klid. Trochu upije mléka, uďoubne z mističky a otočí se ke mně zády. Na mou připomínku, že by si měl v jídle vzít příklad z maltézáčka Fandy, se promění v sochu. "Pěkná rodina," táhne mu asi hlavičkou. "To si tehdy sami jeli k moři a mě dali na hlídání..."
Na té dovolené jsem byla celá usoužená. "Jistě po nás pejsek teskní, nejí a nespí." Po telefonu se mi ale dostalo ujištění, že o tesknění nemůže být ani řeč, v jídle se předhání s Fandou a většinu dne oba spokojeně prospí. Když mi ho po návratu přivezli, oči se mi zalily slzami. On mě přivítal vlažně, v očích jediné přání: "být zase u kamaráda Fandy". Fandovi jsme říkali pro jeho zemitou povahu "sedlák". Jídlo si uměl vyštěkat, s každým psem si to chtěl rozdat a zapomenout ho náhodou venku, tak by okamžitě začal vyvracet dveře z pantů. Bertík naopak čekal na jídlo způsobně ve svém pelíšku, každého měl rád a když jsme ho párkrát zapomněli venku, čekala nás vždy dojemná scéna - pejsek sedící tiše na rohožce, oči upřené na dveře. Byl tak poslušný a moudrý, že i vodítko mi pro něho připadalo nedůstojné.
Až jednou. Bertík se z ničeho nic ocitl uprostřed silnice, ozvalo se skřípění brzd, žalostné zavytí a já nebyla schopná pohybu... Nebudu říkat proč, nebudu jmenovat žádná kdyby. Sepsala bych jich příliš a odpovědí bych se stejně nedočkala. Přesto na osud nežehrám. I přes bolestnou ztrátu jsem mu vděčná, že mě v Bertíkově podobě naučil, že štěstí se nehledá v cizině...

zdroj fotografie: archiv autora