Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 18.1.2020, svátek má Vladislav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12800
Komentářů: 11050


Měření



Pařížské pohledy

12.09.2005   Pavla Králová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Paříž - jen jedno slovo a tolik toho znamená. Mnoho životů, vůní, světel, ale i tmy. Paříž kouzlí, povznáší, udupává, bere, dává, kreslí, sytí, tančí ve světle svých lamp. Tisíckrát znova, nikdy nezevšední, zase znova překvapí, donutí vás myslet si, že bez ní není života.

Ba dokonce, že Paříž znamená život - srdce, které tepe do nekonečna. Nepředstavují ji jen muzea, kavárny, vůně všech sýrů, Seina, bulváry, ulice a uličky, náměstí a velkolepé stavby. Všude okolo žijí lidé a jejich příběhy. Obyčejní i významní, chudí, bohatí, staří, mladí. Jejich srdce  bijí společně s městem. Uléhají stejně ke spánku a ve stejný čas se probouzejí. Pokud velké srdce přestane pumpovat, zastaví se tisíce jiných a jestli utichne jedno z tisíců, zapláče srdce Paříže, spustí zvony katedrál a skloní hlavu. Na chvíli pak utichne celé město, ale s dalším živým tvorem všechno zajásá oslavou života.

Notre Dame. „Panna Marie“. Obrovská gotická katedrála, která neměnně stojí na ostrově Ile de la Cité téměř od nepaměti a která si usmyslela dokázat lidem, jak malí jsou. Její dvě věže shlíží dolů na člověka téměř opovržlivě, strnulost jejích soch působí krutě. Vevnitř je teplo a barevná okna. Když zvednete hlavu, zatočí se vám, podlomí se vám kolena. Nejde s určitostí vydechnout nad krásou, nejde s určitostí odsoudit architekty za pohrdání člověkem. Ne každý to ale tak cítí, někdo se cítí zklamán a myslí si, že Notre Dame nevypadá tak velká, jak očekával. Mně bohatě stačí. K údivu už tahle stařičká dáma nutí zřejmě jen ty, co ji vidí poprvé. Žena v černém projde kolem bez povšimnutí - téměř jako by šla kolem obyčejného domu.

Parkem k Louvre, co jím Král slunce pohrdl. Byl Louvre příliš malý? Ale kdepak. Versailles si vybral kvůli zahradám. (Mé vysvětlení.) Park u Louvre naplněn lidmi různého věku posazených na lavičkách kolem jezírek, děti běhají okolo, plaší ptáky a pouštějí po vodě loďky s barevnými plachtami. Tak volní - skoro jako ti ptáci - když jejich kroky dovedeš zachytit nad zemí.

Návštěva moderní čtvrti La Défense opět nezapomenutelným zážitkem - pro toho, kdo miluje různá zrcadlení, představuje skutečné hody. Čistý vzduch a stromy, které ořezávají tak dlouho na stejném místě, až tam vznikne boule. To se ale Francouzům líbí, stromů se na názor nikdo neptá..., nicméně - zde jsou vhodným doplňkem. Jen lidé v černých oblecích (jdoucí ve stejnou dobu z práce jako stádo ovcí) mě trochu zneklidňují.

Týž den ještě Eiffelovka, myslím, že navštívit Paříž a nejít sem, znamená hřích i pro ty, kterým výšky zrovna neimponují. Dlouhé čekání ve frontách, vinoucích se pod ní jako klubko hadů, se vyplácí. Vidíme Paříž pěkně seshora, pak i za tmy, kouzelný zážitek - a ten čerstvý vítr ve vlasech!

Další den pak tepající Champs´ Elyssés, když uslyší hlasitý zvuk, pocítí strach, utvoří skulinku ticha, všechny oči upřeny k místu, odkud zvuk přišel. Teroristé ? Ve Francii ? V Paříži ? Zrovna tady ? Proč ? Ne. Spadla střecha podchodu. Znovu se probouzí život, zvyšuje se tempo kroků, hlavy se plní všedními věcmi. Nic se nestalo. Merci.

Okolo proudí davy lidí a hloučky švýcarských fanoušků. Hraje se kvalifikace na MS ve fotbale. Zpívají, až se hory otřásají. A dokonce čistě, moc pěkně. Nemůžu odolat, přidávám se. Také bych šla na ten krásný stadión. Už jen kvůli němu. Všichni mají na sobě červené dresy a při přechodu přes bulvár zastavují dopravu. Francouzi tomu rozumí, nezlobí se, ale smějí.

Čas vstoupit do metra. Slyším saxofon. O žluté stěny hezčí zdá se ten zvuk. Už vidím klobouk, o pár drobných těžší, a pak i pána, doprovod mu dělá kapela z cédéčka za 3 Eura. Nevadí. Potěší. Ten vtíravý, hladký tón saxofonu. Spěchám dál, dál od pána se saxofonem. Blíž turniketům. Pohltí fialový lístek, potisknou a vyplivnou ven, pustí mne, nás všechny. Pak dolů, eskalátory nás svezou, už cítím na tvářích vítr. Musíme přidat do kroku. Běžíme. Kdosi se někde zapomněl, souprava ujela. Nevadí. Pojede další. Čekáme a nastupujeme, jsme podzemím unášeni ke svým cílům. My míříme k Eiffelovce, kousek od ní pak máme v plánu nasednout na loď a prohlédnout si Paříž ještě trochu jinak. Prší, prší a prší.

Nastává poslední den a ve frontě se kdosi zmiňuje o tom, že asi nepůjdeme na Sacre Ceuer. Tak to ne. To by nešlo. Zlé jazyky tvrdí, že ten kostel vypadá jako šlehačka. Já souhlasím a dodávám - šlehačka na dortu Paříže. Dovede vás pozvednout stejně dobře, jako Notre Dame zadupat do země. Na lodi si to sice užíváme, ale jinak, než bychom měli, chechtáme se, až to bolí.

Pak zase metrem, teď jiným směrem. Na druhé stanici přistupuje hlučný Francouz tmavé pleti, dredovatých vlasů. Halasně pozdraví a dává se do zpěvu. Chvíli nevěříme, pak ale začínáme chytat rytmus, kouzlí nám na tvářích úsměvy, skoro zpíváme s ním. Když skončí, každému zvlášť se pokloní a poděkuje. Prý zpíval něco o lehkých ženách. Prý to byl žebrák. Nevadí. Já francouzsky neumím.

Míříme na Montmartre. Jinak odvážným pedagožkám evidentně tohle slovo nahání strach. Musíme se držet pospolu a jít rychle. Skoro jim uvěřím, ale nechce se mi a tak s Terkou zpíváme dost nahlas skrz roury, vyrobené z obrázků od pouličních prodavačů. Dvě fotky Moulin Rouge a pak výstup nahoru, nahoru, nahoru. Stále prší. Hodně lidem to vadí, já se nechávám zmoknout. To k Montmartru patří, nebo ne ? A tam už čeká. Na kopci utrpení vznosně sedí Sacre Ceuer.

Paříž je jako velryba. Nikdy nebude sytá. Stále čeká na nové příchozí, které bude moci spolknout a chvíli je ochraňovat. Osvojí si vás a přijme za své děti a vy se velice rádi necháte chovat. Ukáže vám všechno. A stráví vás rychle. Jediná otázka je, jestli vy vůbec někdy dokážete strávit Paříž. Na rozdíl od pocitu, který pravděpodobně má někdo, kdo se právě dostal ze spárů nějaké obludy, když vás Paříž pustí, cítíte se neskutečně sami. Tak sami, jako ještě nikdy předtím. Neoddychnete si… ne, to rozhodně ne. A následujících několik týdnů, měsíců, nebo možná i roků strávíte  přemýšlením, proč vás tak okouzlila a jak teď přežít bez jejího obrazu. Paříž budí úžas. Má mnoho tváří, ale ani když zrovna nesvítí sluníčko, není nevlídná. Vypadá nádherně, kdykoliv to jen trochu chcete vidět. Nakrmí vás a nestará se, zda prasknete blahem. To záleží jen na vás…a vypadá to na dlouhý a bolestivý proces.

Zdroj fotografie: www.google.com.



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2674 s