I když už je reálně mrtvá, tak existuje, přežívá ve fantazii a mnohdy je ta přežívající hodnota ve fantazii mnohem důležitější než skutečnost…“

Toto řekl režisér Patrik Hartl v souvislosti se svou televizní prvotinou Adam a Eva 2001, ale plně platí i nyní.

Sentimentální příběh první lásky, která potkala mladičkého sedmnáctiletého studenta Carla z Ameriky na studiích ve Francii, se odehrál v Paříži roku 1966. Nesmělého, nejistého svými názory, nenápadného hocha vyzve učitelka literatury, aby se skupinou dalších studentů navštěvoval filmy francouzské nové vlny a odbornou diskusí o shlédnutém rozšiřoval své obzory.

O sedmnáct let později na svou první lásku vzpomíná a vypráví o ní již jako dospělý hrdina. S Claudií, ve škole povinně oslovovanou madame Melville, určitě ne shodou náhod, zůstane po filmu přes noc a poté i následující den. Svobodná, citově vyprahlá a asi i zklamaná žena ho zasvěcuje do ženského myšlení a svého prožívání, erotiky, nechá ho nahlédnout do knihy knih (tím nemáme na mysli bibli). Poslouchají hudbu, plánují návštěvu Mozartovy Kouzelné flétny, Louvru. Svěřuje mu okolnosti své lásky k Bonnardovým obrazům.
Vyprávění mladého muže prostupují živé ukázky dávného prožitku. Jemňounké, křehoučké nitečky podivného vztahu narušují jen zoufalé a neodbytné telefony Carlových rodičů.

Velký vzruch do mozaiky dávno minulého dne přináší „Ruth od vedle“. Jako vichr vpadne do duchovního spříznění nesourodé dvojice, nenechá kámen na kameni, ale přesto zapadne úplně nerušivě do niterného přediva lehounké lásky. Svým přímým útokem na branku vnáší do poněkud sentimentálního příběhu čerstvý závan. Její druhá návštěva ji ukáže v trochu jiném světle, póza vyprchala a vidíme ženu toužící, zraňovanou, ale asi nepoučitelnou.

Definitivní konec způsobí příchod otce, který zraňujícím způsobem syna odvádí. Z pohledu rodiče se však nelze divit. Carlo ještě jednou Claudii navštíví, okamžiky štěstí jsou vystřídány nejistotou, tajemstvím, jež symbolizuje černě oděná Claudie, loučí se... tento segment se ve své naléhavosti ještě jednou vrací. Co se skrývá za tajemnou černou rouškou?
Pohled chlapce známe, ale co si myslí Claudie, jaké pohnutky ji vedly, šlo o pouhé svedení či využití mladíka z nedostatku jiné příležitostí? O pomstu za frustraci z nenaplněného vztahu se ženatým přítelem? Nebo tu klíčil vztah opravdový? To navždy pro Carla (ale i diváka) zůstane zakryto tajemstvím, zůstane sladká pachuť zakázaného, časem osvobozujících let symbolem nenaplněného....štěstí?

Přestože v hlavní roli se zviditelňuje sex, láska, ale i nedůstojné důsledky onoho jednání, hra působí velmi kultivovaně, jemně, s vtipnými glosami hlavně z úst Ruth. Nesetkáme se s hrubými, polopatickými a opravdově „názornými“ scénami. Vše se zamlžuje prchavými náznaky, které mají ale značně vyšší vypovídací i estetickou hodnotu, než kdyby režisér využil dnes tolik oblíbených (ale většinou zbytečných) naturalistických prvků coolness dramatiky.

Režisér Patrik Hartl měl šťastnou ruku i při výběru herců. Zralá Ivana Chýlková se už začíná stávat symbolem žen emotivně nešťastných, v lásce zklamaných a s podivnými vyhlídkami do budoucna, které hledají útěchu a naplnění v náručí nezkušených chlapců. Tato poloha ji nesmírně sluší, dokáže být nesmělá, smutná, zranitelná, ale i nesmiřitelná, možná až sobecká při hledání svého Olympu. A divák jí vše věří.

Oproti jemně podané Claudii Eva Holubová jako Ruth, zpodobňuje živočišnější a jednodušší typ ženy, dokáže otevřít své nitro přímo, bez kudrlinek studu. Ale ani ona není bez zraněného srdce, jen si hraje na tu silnější, kterou nic nerozhodí. I jí tato role sedí, uragán v ní zasahuje všechny. Výkon Evy Holubové symbolizuje svěžest a opravdovost, takových žen kolem nás chodí spousty. Nemáme vždy možnost nahlédnout do jejich nitra podruhé, proto je zavrhujeme.

Jan Meduna v obou polohách splňuje požadavky role. Smutný vypravěč, který ztratil a možná ne úplně pochopil část svého mládí. A naivní studentík, který s červenýma ušima prožil svůj velký, nezapomenutelný příběh.

Představení uvádí Švandovo divadlo.