Rok co rok se až dětinsky těším na moře. S blížícím se odjezdem mi všechno doma připadá studené, lepkavé. Naopak potom ta teplá, přesolená voda, plná medúz a krabů, je pro mě hotový balzám. Ne a ne se jí nabažit. Opálová, tyrkysová, někdy i hrozivě hnědá, nekonečná nádhera.

S batohem na zádech pak obdivuji starodávné paláce, kostely, baziliky, dýchající tajuplnou minulostí, toulám se přímořskými vilovými čtvrtěmi, nahlížím do rozložitých zahrad. Dokonale architektonicky zvládnuté domy, zahrady s modrými bazény, palmami a takovou záplavou kytek, že jen čekáte, kdy si podají ruce s těmi, co se valí z oken, balkónů či teras a spojí se v jeden květinový koberec.

Staveniště tam poznáte jen podle chybějících oken a dveří, ani stopa po nějakém stavebním nepořádku. Přiléhající zahrady, upravené, čerstvě zalité, už jen čekají na nové pány. S obdivem se dívám na projíždějící mercedesy, mazdy, jaguáry a v duchu se ptám, kde zůstala všechna stará auta? Taková ta z domova důvěrně známá, červená, s modrými blatníky, nebo rezavějícími dveřmi?

Můj milovaný domov! S láskou sundávám kufr a ukládám do něho suvenýry, dárky a pro zbytek pobytu se od něho už moc nevzdaluji.
Moje noha je první, která opouští solí provoněnou zemi, první, co šlape rodnou hroudu a jsem to opět já, kdo okamžitě spěchá na venkovskou chalupu. Co na tom, že v té době se ještě jezdilo v předpotopních autobusech, po hrbolatých silnicích a řidič vás vysadil, v dešti, třeba pět kilometrů před cílem, protože „dnes už dál nejede“?

Očima blaženého nadšence jsem laskala ta otlučená stavení bez kytek, zato s nezbytnou zeleninovou zahrádkou a bramborovým políčkem. Kdo má co proti pořádnému staveništi s hromadou starých prken, roztrhanými cementovými pytli a nezbytnou rezavou vanou? Že jsem si v díře na silnici rozbila botu a málem si zlomila nohu? Měla jsem koukat na cestu! Jak důvěrně působila stará skládka přímo u silnice. Jak jsem kdy mohla říkat, že lidé u nás jsou čuňata a družstevníci "estetičtí barbaři“, protože navezli na kopec nad osadou obrovitou hromadu hnoje a zamořili močůvkou a mouchami celé údolí? Vždyť ta moucha byla v přírodě přece dřív než člověk.
Sedám na vlhkou zem, v ruce rozbité boty, záda otlučená
od batohu. Déšť mi zamlžuje tu krajinu plnou tichého odevzdání, po tváři stéká voda a je podivně slaná. A prší, ach, jak krásně prší...



Zdroj fotografie: archiv autora