Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 26.9.2018, svátek má Andrea 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 497
Publikovaných článků: 12484
Komentářů: 10774


Měření



Šťastná sedmička Renaty Šindelářové

03.10.2005   redakce   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Renata Šindelářová je nejen redaktorka Nerawebu, ale také spisovatelka knižně publikující od roku 1999. V minulosti vydala čtyři romány, jednu povídkovou knihu a jednu knihu pro mládež. Nyní jí vychází nová povídková kniha – a my jsme u toho.

Nyní vydáváš již sedmou knihu. Jmenuje se „Rozcestí ve tmě“. Podle čeho jsi zvolila ten název?
Kniha „Rozcestí ve tmě“ obsahuje soubor povídek, takže jsem název knihy vybrala podle jedné z nich. Mohlo by se zdát, že se jedná o výběr čistě náhodný, ale název skutečně ladí k obsahu celé knihy. Poněvadž se v ní zabývám především vztahy mezi muži a ženami, tedy vztahy dvou odlišných osobností, každou z nich symbolizuje jedna cesta, jeden úhel pohledu – rozcestí je jakýmsi bodem jejich setkání a zároveň metafórou rozhodnutí, zda jít společně nebo každý zvlášť. "Tma" zase v názvu symbolizuje určité tajemno, jimiž jsem prostředí některých příběhů vybarvila.

Kdy kniha vyjde? Dá se již v tomto okamžiku koupit?

 

Záleží na rychlosti konkrétního knihkupce. Ale poněvadž kniha vyšla již v září, neexistuje důvod, proč by neměla již "ležet na pultech". Před týdnem jsem měla možnost popřát štěstí v prodeji několika výtiskům v Paláci knihy na Václavském náměstí. "Rozcestí" se dá ale objednat i na internetu.

Nákup pak možná ulehčí znalost jména distributora: Spira. Na počítači ho můžete zadat do vyhledávače a především v menších knihkupectvích usnadní hledání, neboť knihkupci se dobře orientují podle svých dodavatelů.

 

 

Sedm vydaných knih, to již vypovídá o dlouhodobé literární práci. Jak dlouho vlastně píšeš?
Opravdu poprvé jsem se o to pokoušela už na základní škole. Ale vážně, dalo by se říci každodenně, se psaní věnuji až od r. 1994, kdy jsem byla na mateřské dovolené.

Kde neustále bereš své náměty?
S původem námětů to mívám velice rozmanité. Někdy čerpám ze snů, jindy si třeba všimnu někoho na ulici, kdo mě zaujme. Začnu si představovat, kam asi jde, co má v tom batůžku na zádech (mrtvolu, dámské kalhotky, ukradenou peněženku). Pak už v sobě onu představu nebo sen rozvíjím.
Podobně si v duchu představuji pokračování nechtěně zaslechnutých rozhovorů. Např. potkám v obchodě dvojici, která se dohaduje nad koupí snubního prstenu a pak přemýšlím nad tím, jak to asi dopadne - koupí jí ho, nebo ne? A co když to ani nejsou partneři, jen kolegové z práce a ona je do něj tajně zamilovaná, zatímco mu vybírá prsten pro jeho budoucí ženu? Tak vzniká příběh.

Jindy čerpám vyloženě ze života. Když mi někdo vypráví zajímavou historku, která mne zaujme, zeptám se ho, zda o tom můžu napsat. Pak příběh zpracuji: někdy přesněji a jindy zachovám jen jeho pointu.

Zkrátka pokud to shrnu, nemohu říci, že bych vybírala náměty podle jedné šablony, volím je tak různě, jak různý je život. K inspiraci však většinou stačí jen jedna jediná věta nebo určitý pocit, který je jakýmsi spouštěcím mechanismem. Při výběru námětů se přitom snažím dodržet jen jedno pravidlo: abych se neopakovala.

Jsou všechny tvé knihy určeny ženám?
Poněvadž se nejedná o červenou knihovnu, domnívám se, že mé knihy nejsou zcela typickými představiteli románů pro ženy, ačkoliv tam bývají řazeny. V několika z nich zpracovávám vyloženě vážná témata, např. v "Mateřském jedu" či "Milujícím tyranovi". Proto si myslím, že jsou určeny všem, i když samozřejmě záleží na vkusu.

Úplnou výjimku v mých knihách pak tvoří román "Pod starými duby", který jsem psala pro mládež.

Když se tě zeptám jako začínající autor. Je těžké dnes vydat knihu a číhají na mne nějaká nebezpečí?
Začínající autoři dnes mají mnohem těžší pozici než třeba před revolucí, protože tehdy nebyl náš trh zasycen zahraničními autory a lidé také víc četli než dnes. Především u prvotiny trvá autorům často i několik let, než najdou nakladatele ochotného vydat. Významnější nakladatelství nejeví o prvotiny zájem a menší nakladatelství zase po autorovi žádají, aby si sehnal na svou knihu sponzorský příspěvek, neboť nechtějí nést riziko ztráty. Pokud na takovou nebo podobnou podmínku autor přistoupí, pokud si platí vydání díla sám, potom na něj jistá nebezpečí číhají. Bohužel ne každý nakladatel vstupuje do smluvního vztahu s poctivými úmysly. Proto by si měl každý autor důkladně prostudovat autorský zákon, aby věděl, jaké nároky a povinnosti mu ze zákona vyplývají. Např. nároky na bezplatné výtisky a naopak povinnosti vyplývající z poskytnutí autorského práva.


Máš pocit, že tvé knihy nebo-li ty se autorsky vyvíjíš, nebo sis na začátku tzv. nasadila laťku a nyní se jí držíš?
Zpočátku jsem psala víc živelně, a to ve smyslu „vypsat to ze sebe a poslat to pryč“. Nyní mám pocit, že jsem se skutečně odrazila dál. Jak v technice psaní, tak obsahově.

V prvním případě nyní víc přemýšlím nad čtenářem, snažím se dívat na text jeho pohledem: aby se nenudil, aby se zasmál, aby se zamyslel.

A co se týká obsahu, stále víc se snažím hledat krásu ve všednosti, což zřejmě přirozeně vyplývá z toho, jak stárnu :-) a měním se já. Tento můj vnitřní vývoj a určitá změna se patrně nejvíc odráží v připravovaných knihách "Vzájemné prolínání" a "Duše chleba". Nynější soubor povídek "Rozcestí ve tmě" spíš charakterizuje určitý přechod k širším souvislostem, což se odráží na té magické tajemnosti, jak jsem zmínila na začátku.


Existují školy, v nichž se lidé učí psát. Myslíš, že jsou užitečné? Lze se podle tebe psaní naučit bez jakéhokoliv talentu?
Škola či kurs psaní představuje pro autora určitý trénink, ale může mu také přinést nutné sebepoznání, nalezení svých slabších i silnějších stránek. A pokud někdo nemá talent? Tak si rozšíří obzor, získá zkušenost, ovšem "psát" se asi nenaučí. Podobně jako když budu antitalent na sport, tréninkem se ze mě stane průměrný hráč, ale nejspíš nikdy nepřinesu domů medaili.

Máš nějakou autorku či autora jako vzor? Co vlatně čteš ve volném čase?
Snažím se být sama sebou, takže žádný vzor nemám. Ráda se ovšem k některým knihám vracím a také se mi stává, že si občas nad dobrou knihou pomyslím: "Takhle dobrá asi nikdy nebudu." Kupodivu takové poznání nepřináší apatii, ale naopak mě nutí k tomu, abych na svých příbězích ještě pracovala.
Jinak ale čtu prakticky všechno, co mi přijde pod ruku, už ze zvědavosti, jak píšou druzí. A také abych měla obecný přehled o literatuře, rozvíjela slovní zásobu a udržovala se "v obraze".

 

 

 

 

 

Je ti blízká tvorba zřejmě nejvýraznější osobnosti současné literatury Michala Viewegha?
O Michalu Vieweghovi si myslím, že nalezl zlatou střední cestu mezi komerčním a čistě kreativním přístupem a že za to bývá – tím myslím kritiky - leckdy zbytečně haněn. Nakonec se kreativita s komercí nevylučují tak, jak se často prezentuje. Občas jako bychom měli vsugerováno, že umělec může být buď dobrý nebo úspěšný, ale dobrým a zároveň úspěšným se může stát až po smrti.

Co ti přináší práce na Nerawebu a chtěla bys něco vzkázat našim čtenářům?
Práce na Nerawebu mi především umožňuje interakci mezi mnou a čtenářem. Jako autor potřebuji znát čtenářův názor na mou tvorbu. Jako redaktor musím hledat pohled čtenáře na tvorbu druhých. Proto mi Neraweb mnohé přináší, ačkoliv mu také musím leccos obětovat (především vzácný čas).
Našim čtenářům bych chtěla především popřát spoustu zábavy a inspirace na Nerawebu a zároveň jim poděkovat za to, že nás podporují, sledují naše soutěže a píšou komentáře k našim článkům.

Děkuji za rozhovor.

Ukázka z knihy:(klikni)

Zdroj fotografií: Renata Šindelářová



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Bohouš - 3.10.2005 - 9:14

Doplněček...
Renata je fajn a její knížky taky.
Jen ty obálky. Ještě že obsah je vždy převyšuje...

Od: Hanka - 5.10.2005 - 8:11

Jen k tem medailim
Z overenych zdroju vim, ze takovy antitalent na tancovani medaili domu prinesl, rovnou z celorepublikove souteze. A pry byl opravdu antitalent, jenom proste chtel... nevím, dnes je slovo "talent" tak moderní slovo, ze ho nejak nemám ráda.

Od: Renata Šindelářová - 5.10.2005 - 20:15

Hanka
Já tancovala několik let - a vím, že ač tanec miluju, nijak zvláštní talent v tomto směru nemám a nepomohla by mi ani svěcená voda, jak se říká. Ať už se "tomu něčemu" říká "talent, předpoklady, cit, vlohy", nebo třeba že na to "má buňky, má to v krvi", tak já osobně věřím, že to "něco" prostě existuje. Někdo je techničtější typ, někdo kreativnější, někdo sportovnější.
A v tancování to platí také. Znám z tohoto oboru lidi, kteří jsou prostě "gumoví" a znám takové, co se pohybují příšerně tvrdě. A prkno prostě ladnou piruetu nenaučíš (já si to tedy představit nedokážu).
Abychom ale byly úplně přesné, tak ona zřejmě neexistuje jasná hranice mezi tím "mít talent" a "nemít talent", ty předpoklady máme prostě buď větší nebo menší. Trvám si na tom, že musím mít nějaké - ty můžu rozvíjet, zdokonalovat. Když nebudu mít žádné, od čeho se odrazím?
Co se týká tancování, tak si dovedu představit, že průměrný tanečník - třeba jako já - je schopen si při spoustě píle vytancovat např. v rokenrolu přední umístění. Ale určitě ze mne nebude primabalerína.
Jinak se podle mne skutečný "antitalent" v tancování pozná snadno - nejen že má těžkopádné tělo, ale navíc neslyší hudbu a pokud možno, tak ještě navíc umírá trémou - to jsou zřejmě všechny antipředpoklady pro tancování.

Od: Hana Formánková - 6.10.2005 - 8:14

Renato
Co se týče toho talentu, tak souhlasím všemi deseti. 4lověk má v sobě nějaké vlohy a bud je rozvine nebo ne. Kolikrát má v sobě člověk i vlohy, o kterých ani netuší a život ho zavede někam, kde se najednou projeví. Já třeba měla ty gumový vlohy na tancování, ale nikdy jsem je nerozvinula, a naopak jsem dlouho netušila, že ve mně dřímají vlohy psací :-)

Od: Hanka - 6.10.2005 - 14:26

Hana F. i Renata.
Já se o tom nechci přít. Hudební sluch zas beru jako trochu něco jiného, o tom nebyla řeč, jak to měl. Každopádně naše učitelka, častá porotkyně v soutěžích, nechci zveličovat ani nic, ale každopádně věřím, že ví, o čem mluví, říkala, když nám ho ukazovala v časopise, že "tohle je náš mistr republiky. Ale to vám řeknu, toho kluka znám od začátků. Já jsem se divila, že ho tak trápěj, říkala jsem holkám, ať ho nechají, že to nemá cenu. Vidíte, to jsem se cítila a jak jsem se zmílila. Ale to je na tom to fantastické, jak je každý jiný. Ten kluk prostě chtěl, takový člověk se vidí taky hodně málo. Snášel to bombardování kritikou, snažil se, prostě dřevák. A dnes je mistr republiky. Vidíte, jak může člověk překvapit." Není to přesná citace, ale tak nějak to bylo. Je jasné, že člověk nemůže začít s hokejem či krasobruslenm v patnácti, ale v tanci už jo (to prý sama tak začínala), takže s primabalerínou se mi to taky nezdá jako vhodné srovnání. Nejde mi o to prosadit pravdu, jen bych řekla, že se v poslední době dost kastuje, zveličuje něco, co třeba není až tak dobré a podceňuje ten, kdo je prostě dříč. Tohle mi říkal i přítel, ten dělal atletiku. Že tam byli talenti. Ale že tam byl dříč, který měl vzácný dar poslouchat trenéra a řídit se jím a i ten trenér byl překvapený, jak se vymakal. Na životě je zajímavé to, že se člověk může pořád učit, když chce. A když si je vědom, že jeho hranice poznání je pořád v nedohlednu, pak konkrétního jedince jen tak šmahem nezhodnotí. Bratránek zpíval taaak falešně, spíš odříkával, tahalo to za uši. Neslyšel to ani. A dnes hraje na basu v kapele, dnes už je i úspěšný, ale dře pořád jak mezek. Nevím. Moc náhod na sledování jedněma očima... takže beru člověka jak individualitu, která se mi dnes může jevit jako úplné tele, ale za pět let jí nemusím sahat ani po kotníky.

Od: Hanka - 6.10.2005 - 14:32

samozřejmě, že se zmýýýýlila s tvrdým y. Ještě k ní, že má své kvality, i co se týče talentu či netalentu, o tom svědčí její žáci a žákyně, z nichž jedna z nich je zrovna její dcera.

Od: Hana F - 6.10.2005 - 15:38

Hanka
Já se o tom taky nechci přít, jen jsem vyjádřila svůj souhlas s názorem Renaty. Nicméně si myslím,že existují lidé, kteří mají vyložený pěvěcký nebo hudební talent, díky svému perfektnímu sluchu, ale třeba ho v životě vůbec nevyužijí.
P.S. Y sem I tam ,tady jde o myšlenky a ne o gramatiku :-)

Od: Hanka - 6.10.2005 - 16:17

Hana F.
To je v pořádku, jednou člověk souhlasí s tím, jindy zase s jiným. A někdy s nikým. Já jsem o tom psala, ne obecně, ale o třech lidech, za které mluví výsledek toho, že když někdo mluví o talentu, kde Renata psala správně, že je to věc trochu neohraničitelná, že ve dvou případech (o bratránkovi nevím, že by získal ocenění) někdo prostě přepral ten talent. Představ si tu vůli, když někdo někoho zatracuje a on to dokáže. Tyhle lidi obdivuju, těm se někdy až vtírám, abych z nich něco získala. Ne těm, co jsou se vším hned hotoví, což je v dnešní uspěchané době dost móda. Teď jsem začala chodit na taichi a musím říci, že mě tam fascinuje ten učitel. Vážně, četla jsem o něm tolik, že jsem nechápala, proč zakladatel konzervatoře bojových umění někde v Californii, žák jednoho z nositelů těch největších jmen (čínsky nebudu ani tlumočit, to bych to nakomolila totálně), co se taichi týče, přišel do Čech a beru jako poctu, že mohu být jeho žákyní i já. A víš proč? Nějak mě přesvědčil tím, že říkal, že ten jeho učitel, či jiná jeho učitelka, tamten člověk, ti cvičili taichi tak, že on pochybuje o tom, že dosáhne kdy jejich kvalit. A vždy říká: "nebojte se dívat, nebojte se ptát, berte to tak, že vy jste začátečníci a já mírně pokročilý". Prostě na mě dnes umí strašlivě zapůsobit lidi, u nichž mě fascinuje výsledek a přesto jdou ve svém konání ve smyslu "vím, že nic nevím". A co se týče hodnocení toho, kdo co na co má... beru u spousty lidí jako těžkou neznalost. Protože u tohoto člověka jsem to nikdy nepoznala, ten přítelův trenér by také nikoho nezatratil, každému prý dá šanci a moje učitelka tance dokonce celá rozzářená přiznala, že se zmýlila, i přes to, že to nebyl její žák, byla z toho nadšená. Já ke slovu talent přistupuju jako ke stroji, který mi usnadní práci, ale neudělá ji za mně. A někdy naopak. Stroj se kousne a já jsem namydlená. Nebo ho přetížím. Zatímco ten, co vše dělá pěkně ručo fučo, se s tím trápí třeba daleko déle, ale když to stihne dřív, než zemře, pak je dost možné, že nabráním zkušeností bez pomocníka a sám, dojde k cíli zrovna tak, ale nakonec dokonalejšímu, protože jde pomalu atd. atd. A je spousta těch, kterým, když se ten stroj kousne, fláknou s tím při prvním neúspěchu, či je to přestane v té nenáročnosti bavit. Jinak s tím pěveckým nadáním souhlasím. Také to někdy bývá výsledek podceňování, zrazování, ať už od druhých, tak od sebe sama.

Od: Renata Šindelářová - 6.10.2005 - 20:07

Hanka
Nakonec je v každém našem konání důležitá víra v sebe samého a trpělivá chuť to dokázat.

Od: Hanka - 7.10.2005 - 7:25

Renata
Tak to je pravda, s tím souhlasím úplně.

Od: Hana F - 7.10.2005 - 8:49

Hanka , Renata
No vida na posledních slovech Renaty se shodnem všechny. Velice moudrá slova.

Od: Hanka - 7.10.2005 - 10:09

Tak je to správné, tak to má být...
holky, holky, :-))))))))))))))))))

Od: Jindra - 14.10.2005 - 11:41

Moje malá recenze
Nová knížka Renaty Šindelářové ROZCESTÍ VE TMĚ je plna úvah o životě, ale takovém, jaký je opravdu - se starostmi i trápením, přiměřenou dávkou humoru i smutku, úvah nad smyslem žití a darem nejcennějším, čímž je zdraví. Poukazuje na rozdílnost povah mužské i ženské populace, ale nenásilně, s nadhledem, pointou a dobrodružným očekáváním překvapení, které přijde. Básně v knize čtenáře osvěží a texty SMS zpráv a milostných dopisů přinutí k pousmání i zamyšlení nad tím, že ač jsou obě pohaví rozdílná, jde v lásce v podstatě o jediný cíl, a tím je touha po bytostném procitnutí z všednosti života, touha po odvaze a dobrodružství, která činí milostný svazek pevnější a vyzrálejší. Nejedná se o žádné laciné čtení - autorce jde o čistotu a křehkost svých myšlenek tak, aby čtenáři neublížily, vytříbenost jazykového vyjádření ukazuje na její uměleckou vyspělost a lapidárnost. Tím, že je autorka básnířkou, znějí její texty neotřele, svěže, s barvitým nábojem vlastních postřehů a prožitků. Jedná se tudíž o literaturu dneška, ne však komerční a lacinou, nýbrž vyváženou a promyšlenou, takovou, ke které se čtenář i po jejím přečtení znovu vrátí...

Od: Martina Bittnerová - 15.10.2005 - 11:28

Jindra - škoda, že ta recenze není delší, mohla být publikována samostatně jako článek.-)

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2018 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2751 s