Děti se hádají. Ten nejmenší se vzteká, protože nechce pláštěnku. Marně ho přemlouváte, že když prší, musí si ji obléct. Teprve když mírně hystericky zvýšíte hlas, poslechne vás, ale uraženě se od vás odvrátí, když si ho chcete udobřit. Dcera, odcházející jako první, zapomene na schodech aktovku. Syn, který byl iniciativní a chtěl sám odemknout, ačkoli nedosáhne na klíče pověšené na háčku vedle dveří, je shodil a ony spadly přesně do té jediné škvíry v podlaze.  Takže místo pochvaly se dočká nepříčetného křiku, protože čas letí a autobus nepočká... Odházíte prkna vytrhaná z podlahy, vyhrabete klíče, vyženete většího i menšího syna přede dveře, abyste vzápětí zjistila, že malý si neobul boty a stojí venku v dešti pouze v ponožkách...

Už mírně v šoku běžíte do bytu pro čisté ponožky, samozřejmě v botách, protože přezout se není čas. A zatímco urychleně štracháte ve skříni, vběhne vám do kuchyně mokrá kočka a na večer předtím umyté podlaze vám zanechá jasné důkazy svého prohřešku. To už vysloveně šílíte a vzteky se vám dělají rudé kruhy před očima. Vyženete kočku a při tom fofru zjistíte, že dcera si zapomněla na stole svačinu...

Vyběhnete, zamknete barák a společně s dětmi utíkáte do školky a pak do školy s aktovkou a zapomenutou svačinou a s bezmocným vztekem na osud a zákeřného „kohosi“, který se zcela jistě náramně baví tím, jak vám znepříjemňuje život.

Venku samozřejmě pořád prší. S povzdechem si uvědomíte, že jste den předtím umyla okna. Zbytečně. Jak jinak.

Po návratu z práce vyzvednete děti ze školky a z družiny. Venku stále prší. Děti se samosebou hned pohádají. Rádio vříská, děti vřískají, venku hřmí a vy nevíte, co dřív – uklízet, prát, žehlit, péct, vařit, dělat s dětmi úkoly...? Nebo si jen sednout a sedět, nic nedělat, na nic nemyslet, nic nevědět...?

A pořád prší. Manžel přijde z práce. Řev dětí smíšený s jekotem jakési moderní skupiny mu na náladě nepřidá. Pohádáte se. Vypnete rádio. Děti se vztekají a odmlouvají vám. Ječíte na ně. Už toho máte dost. Pak je konečně chvilku klid. Večeře, koupání, pohádka na dobrou noc. Děti zaženete do postelí až nejméně na podesáté při zvýšení hlasu. Úleva však netrvá dlouho. Nejprve vyleze jeden – chce napít. Pak druhý – chce čůrat. Pak třetí – zapomněl si napsat úkol. Pak zase první – chce čůrat. Druhý chce pít. Zabijte je. Stejně to nepomůže...

A venku svítí sluníčko. Představte si to. Taková krása. I to je život...

Zdroj fotografie: www.czech-tv.cz/