Kdysi jsem měla šéfa, na kterého nelze zapomenout. Chodil většinou bez ponožek, vlasy jak vrabčí hnízdo, nepadnoucí plášť s příliš krátkými rukávy. Vyjadřoval se jadrně a bez servítku řekl každému, co si myslí. Snad nejvíc mě pobavil, když v přátelské hádce s vedoucím jiného oddělení mu řekl: "Aby ses, ty neřáde, vys..t nemohl."
Jako nestraník - rebelant měl plat vždy o dvě třídy nižší než jeho neschopný kolega - straník. Byl profesionálně velice zdatný, myšlenek měl moc, ale často každou jinde. Proto v době, kdy už se ostatní zaměstnanci chystali domů, stačil mě většinou lapit dřív, než jsem se stihla vyplížit ze dveří kanceláře.
"Sakra, sviňsky jsem na tohle zapomněl," dorazil mne vždy svéráznou omluvou a podal mi papíry k nutnému vyřízení. Často, přečasto jsem snila o šéfovi jemnějších mravů i zevnějšku a ještě častěji toho svého v myšlenkách posílala do horoucích pekel.
Přišla nemoc, moje dlouhá nepřítomnost v práci, a tak ke starostem o zdraví přibyla obava ze ztráty zaměstnání. Znenadání se objevil ve dveřích nemocničního pokoje a místo kytky a uklidňujících slov burácivě spustil:
"Jak dlouho si, podle vás, mám sám sobě dělat sekretářku? Stohy papíru mi až převracejí stůl, a ty Káči, co mě občas půjčí z jiných oddělení, stojí za ho..."
Že jsem za to hanlivé slovo stála i já, jsme věděli oba. Ale nikdy mi to, když jsem se díky němu do zaměstnání vrátila, nedal ani pohledem najevo.
Po létech se naše cesty rozešly - odstěhovala jsem se a dlouho jsme se neviděli. Když však před Vánocemi padlo v kalendáři datum jeho narození, vždycky jsem si na něho vzpomněla. Dnes jsem ale zvedla telefon.
"No do pr...., děvče, to mám radost, že vás slyším." Bože, jako by těch dvacet let odloučení ani nebylo...
"Jste první, kdo mi dnes gratuluje. Ten parchant syn mě na chodbě ráno ani nepozdravil. Nejspíš ještě chrápal za pochodu..."
Slzy smíchu a dojetí se v té předvánoční atmosféře smísily a já tomu starému pánovi teprve teď dokázala říci, jak jsem ho vždycky měla ráda a vážila si ho. A jak jsem šťastná, že je živý a zdravý, a hlavně, že se vůbec, ale vůbec za ta léta nezměnil.
Zdroj fotografie: archiv autora