Myslím si ale, že spousta lidí ještě není na dárky připravena. Respektive je připravena asi tak, jako by se les připravil na dříví, co bych do něj býval byl nosil.

Pravidlem číslo jedna: věci, které už rok nepoužívám, pošlu dále. Slovíčka „pošlu“ si všimněte především. Kdo ví proč, že tolik dárků mizí ve skříních, na půdách či plní funkci výstavních krás. Jednoduše: artefakty minulosti. Důvodů, proč si takové věcičky ponechat, máme tisíce. Stejně tak důvodů, proč se jich zbavit.

Faktem ale zůstává, že pokud mám hlavu zatvrzelou, plnou myšlenek, těžko si všimnu kolem jdoucího přítele, kvůli němuž jsem si tu hlavu zatvrdil. A stejně to chodí i s hrnečky: jak by někoho napadlo, že mohou toužit po novém hrnečku, když jich mám plné skříně.

Letos jsem „poslal“ dál čtvery hodinky, co mi ležely ve skříni. Věřím, že i v civilizované společnosti se někteří souží po hodinkách... nu a já si tady syslím hned čtvery? Měl jsem donedávna dva netknuté fotbalové míče: vždycky jsem si říkal, jednou je vytáhnu a zakopu si. Zůstaly chudinky zavřené... sám vím, jak se někdo-něco cítí, když jej nikdo nepotřebuje (totiž když má takový pocit): ta nenaplněnost, neužitečnost - a jak se pak cítily ty míče?

Všechno, čím se obklopujeme, charakterizuje naši osobnost. Můj pokoj, plný knih, taky něco vypoví. Co ale říkají věci, které nikdo nepoužívá, naopak je odbývá slovy „až jednou“? Není to ku příkladu výpověď o mrtvých-zkostnatělých-nepoužitelných-minulých- myšlenkách v nás, o neschopnosti říci sbohem, ale také zároveň neschopnosti říci ahoj těm novým věcem?

Na stůl plný jídla již těžko dáme další pochutinu. A marně se bude trápit ten jedlík, kterému nic z toho výběru, co má před sebou na stole, jednoduše nechutná. Jeho stůl se zaplnil.

I u vánočních dárků se letos budu rozhodovat: ujištění nebo pravdu? Ano vím, že všechny dary dostávám láskyplné a určitě užitečné. Ale také vím, že některé mi nikterak nepomohou a „jaksi“ nejsou pro mě.

Zdroj fotografie: http://www.papir-novak.cz/