Nestorem boje proti obezitě je Rajko Doleček, který už v osmdesátých letech nabádal na televizní obrazovce diváky k zápasu s tloušťkou a dokonce o této problematice sepsal několik publikací. Je fakt, že v té době vepřové s knedlíkem patřilo na nedělní stůl stejně jako vydatné moučníky a koláče. Otevřením hranic po roce 1989 přišly do Čech i zdravější potraviny a hlavně stravovací návyky ze zahraničí. Naučili jsme se jíst lehčí jídla a mnoho z nás se nevyhýbá ani racionální výživě. Ovšem to neznamená, že by se z českých luhů a hájů vytratili otylí lidé. Řada Čechů si nenechá vzít svůj tradiční prorostlý bůček, navíc otevření se světu přineslo nová lákadla typu „fast food“, tedy hamburgerů a různých smažených lahůdek, které jsou možná ještě větší prohřešek než zmíněný sváteční bůček.

Bohužel většina z nás si obezitu spojuje s přejídáním, či konzumací nevhodné stravy. Těch příčin, které ji způsobují, se ale najde mnohem více. Kromě zmíněného přejídání, nepoměru mezi příjmem a výdejem energie, kdy se dotyční cpou tučným a sladkým a k tomu mají málo pohybu, značný podíl na tloušťce mají také genetické dispozice. Pravděpodobnost, že dítě podědí po svých otylých rodičích stejný problém, je až osmdesátiprocentní. Samozřejmě, pokud budou takoví rodiče dostatečně osvícení a najedou u potomka odmala na správné stravovací návyky a budou ho vést ke sportu, lze potížím s tloušťkou zamezit. Ve skutečnosti to ale probíhá trochu jinak. Rodiče totiž obvykle spíše přenáší své špatné zvyklosti na potomstvo. Rovněž lidé se zvýšenou funkcí štítné žlázy se mohou potýkat s nadváhou. A způsobí ji i zvýšená hladina hormonů kůry nadledvin. Naštěstí se tyto příčiny týkají pouze jednoho procenta případů.

Mezi obézními objevíme i ty, kteří se skutečně nijak nepřejídají, nemají žádné zdravotní komplikace, a přesto pořád kypí, lidově se tomu říká tzv. „tloustnutí z vody“. Genetika je mocná čarodějka a těmto jedincům nadělila vrozenou dispozici určité energetické nerovnováhy. Tito jedinci by se měli především soustředit na pohyb a změnit svůj jídelníček. Pokud nechtějí být obézní, jednoduše jim nezbývá nic jiného, než se stát doživotními rekreačními sportovci.

Mnozí otylí si stěžují na neutuchající chuť k jídlu, jenž je nutí pořád jíst. Tuto chuť mohou způsobit i některé léky a v neposlední řadě i špatné psychické rozpoložení. Je známo, že řada z nás stres „zajídá“, nebo naopak vůbec nejí. Ti, kdo stres zajídají, riskují po delším čase, že i jejich tělo získá přívažek několika nadbytečných kilogramů.

I s otylostí lze  žít a někteří lidé si zvyknou, zvláště, když se třeba v jejich rodině vyskytuje takových boubelatých jedinců více. Stačí se odkázat na geny a ledaskdo se s touto výmluvou na rtech úspěšně prodere až do důchodového věku.

Kdyby byla obezita pouze záležitostí nevzhledných špeků, mohli bychom nad ní mávnout rukou, neboť estetická měřítka jsou v odlišných kulturách jiná a v USA kupříkladu seženou na sebe buclaté ženušky i tanga ve velikosti XXXXL. Vyspělý trh se přizpůsobí, ale co na to řeknou lékaři?
Obezita totiž svými důsledky skutečně přináší postiženému vedle „pneumatik“ slušný počet zdravotních komplikací.

Diabetes melitus druhého typu, tedy cukrovka nezávislá na přívodu inzulínu, je klasickým důsledkem velké hmotnosti. A když už přijde cukrovka, doprovází jí většinou další nesnáze jménem vysoký krevní tlak. Všechno souvisí se vším a proto vysoký tlak i zvýšená hladina cholesterolu a tuků v krvi dává solidní základ vzniku kardiovaskulárních onemocnění, které se v závěru mohou projevit jako infarkt myokardu, či mozková mrtvice. Bohužel i třeba rakovina tlustého střeva, prsu, ledvin, či děložního čípku velmi úzce souvisí s obezitou, jenž se může pro ni stát spouštěcím mechanismem. Pochopitelně při již řečeném přejídání a nevhodnému stravování obecně dostává zabrat i žlučník. A velká tělesná hmotnost pak útočí na klouby, které doslova trpí. Navíc čím je člověk silnější, tím méně pohyblivější. Obezita může ovlivnit i stav duše a přinést vleklé psychické poruchy včetně depresí, které mnohdy obézní řeší zvýšeným přísunem potravin a dostávají se tím do bludného kruhu.

I s obezitou ale lze bojovat a moderní lékařská věda už zná způsob, jak pacientům pomoci. Základem je ale pacientova nezdolná vůle a trpělivost.

Obézní člověk,  jenž se rozhodne se svou tloušťkou bojovat, by měl hubnout pouze pod dohledem a ve spolupráci lékaře. Většina zaručených prostředků, rychle účinných, na nás denně chrlících z reklam, je k ničemu. Také amatérské a domácí držení různých „skvělých“ diet přinese pouze a jen tzv.“ jo jo“ efekt, kdy se dotyčnému „hladovkáři“ nakonec vrátí všechny shození kilogramy a ještě jich pár přibude navíc. Možná si řeknete, že právě těch vašich dvacet kilo nadváhy zvládnete bez pomoci odborníka, ale vězte, že vaši nadváhu mohou způsobovat výše popsané zdravotní nesnáze, a proto je nutné k lékaři zajít. Ten vám totiž udělá podrobné krevní testy, kdy zjistí aktuální stav vašeho organismu, vyloučí některé choroby a hlavně podle výsledků stanoví skladbu vašeho jídelníčku a doporučí vhodný pohyb. Není totiž rozumné, aby jste po deseti letech lenošení vtrhli do posilovny a tam si zničili své klouby třeba ještě víc nevhodným zatěžováním a cvičením.

Bohužel většina lidí s nadváhou dává přednost lákavým reklamním prostředkům na hubnutí, protože ty na rozdíl od lékařů slibují rychlé a výrazné úbytky na váze. Naopak lékař vyžaduje od pacienta disciplínu a nabídne proti reklamám úbytek na váze poměrně malý, nicméně takové hubnutí neublíží vašemu organismu a hlavně bude trvalé.

Držet domácí diety skutečně nemá význam, není-li to spojené se cvičením a dohledem odborníka. Výsledkem totiž nemá být vynervovaný, vychrtlý jedinec, který počítá každý gram, ale zdravý, štíhlý a vyrovnaný člověk.