Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 20.10.2019, svátek má Vendelín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 504
Publikovaných článků: 12737
Komentářů: 11040


Měření



Nenávidím lyžování!

07.02.2006   Aleš Misař   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Třeseme se na zimní olympiádu v Turíně a média třesou s námi a utvrzují nás v tom, jak báječné bude sledovat klání na zimobílých okruzích, drahách, můstcích, plochách a svazích. Kromě mexických vln v moři rozjásaných fanoušků se k nám valí i vlna nekritického obdivu ke všemu, co je zimní, mrznoucí a co se neobejde bez pořádné dávky sněhu. Náhle se zdá, že bezesporu každý Čech musí být milovníkem sjezdů, slalomů, skoků a letů, bruslí a piruet, telemarků, čtverných axelů a pětivrutých salt.

I kdyby počasí chtělo být skoupé na příznaky zimy, sněhové závěje z Turína by nám, vypuštěny z televizní obrazovky, dostatečně vybílily pokoje. Vzal jsem si za úkol postavit proti hrozícím záchvatům sladce povzdyšného obdivu svůj malý záporný postřeh. Ovšem ani zdaleka nechci házet slinu proti umění sportovců na sněhu a ledu, smekám před nimi klobouk velmi hluboce, zvláště když si připomenu vlastní nesmělé pokusy přijít na chuť lyžování...

Můj vztah k zimnímu sportování se scvrkl na citově zabarvenou exklamaci „nenávidím lyžování“, s chabým dodatkem „někdy si ale přece zasáňkuji v zámeckém parku“. Takový je výsledek upřímné snahy mé máti vypěstovat ve mně zalíbení v lyžích. Nebýt jí, ani bych o ně nezavadil, protože od začátku jsem si zvykl na nevinné kouzlo sáněk a s tím bych se nerad loučil. Zato lyže jsou obludný zjev – také saně, ale dvě a těžko zkrotitelné. Výhružně se špičatí dopředu jako dvě neřízené střely a navíc každou tu nevyzpytatelnou saň musí hlídat vždy jedna noha. Matka to se mnou „myslela dobře“, ostatně jak si láskyplné matky často myslí - to jí nezazlívám, ovšem co se lyžování dotýká, mohla snad předpokládat, že ze mě nevykutá žádný fenomén sjezdovek.

Bylo mi dvanáct, když jsme jednoho čistě mrazivého lednového dne vyrazili na oblíbený rodinný výlet do hor. Těšil jsem se, jak opět při opatrnickém sjíždění prozkouším pevnost konstrukce sáněk popřípadě plastového „pekáče“. Místo toho mě máti zaskočila celodenním lyžařským kursem pro začátečníka, sice zdarma, avšak výlet se tím zvrtl v neočekávanou patálii. Sotva se dnes dopočítám, kolikrát jsem sebou mrštil na rozrytou trať. Maminčiny dobře míněné rady jsem prokládal směšným láteřením z bezmocného vzteku: „Přenášej váhu, přenášej váhu, povídám!“ – „Nenávidím lyžování!“. Dvacetimetrovou jízdu na velmi mírném úseku kopce jsem považoval za úspěch dne. Škoda jen toho teatrálního pádu po dojezdu. První seznámení s tímto sportem ve mně zanechalo značně rozklížený dojem, už proto, že jsem spíše než krásu svižné jízdy poznával kvality sněhu při dopadu.

Za nadšeneckého povzbuzování matky jsem se později jakousi anomálií vypracoval až na červenou sjezdovku a vlastně bych svištivému pohybu směrem dolů vážně přišel na chuť, nebýt nedobrovolných akrobatických eskapád. Při zběžné vzpomínce se vidím v kotrmelcích, lyži zabodnutou třináct metrů za mnou do sněhu. Pokud jsem až k úpatí svahu vydržel stát na obou nohou, estetický dojem zkazilo závěrečné brždění u fronty na vlek. Situace, kdy se snažím zařadit na konec té lidské nudle ve standardní sjezdové rychlosti, můj vztah k lyžování také příliš neutužila. Když se k výslednému obrázku přidaly nepochopitelné kousky na vleku, kde jsem se často neúspěšně modlil, abych během vlečení na vrch nenajel do rigolu, vzdal jsem se lyžařských radovánek nadobro. Matka už se mi ani nepokoušela to vážné životní rozhodnutí rozmlouvat; poté co se stala svědkem mnohých mých neuvěřitelných kreací na sjezdovkách, sportovně uznala, že toto je pro mě psychicky škodlivý sport. Sama se nadále bezstarostně prohání po svazích nahoru dolů a jen kroutí hlavou, jak prý mohu zůstávat přes zimu v údajně nudné polabské nížině.

V této fázi tedy vyhasl můj zájem o lyže – alespoň o ty sjezdové. Nač zbytečně plýtvat adrenalinem, říkám si. Prosím? Že byste mi poradili běžky, že prý se mohu klouzat i po rovině? Nu, uvažoval jsem o tom, ale vzhledem ke své vrozené averzi k turistice bych i na romantickém smýkání naučnými stezkami našel dostatečně závažný důvod k zanechání jakýchkoli ambicí v tomto směru.

Mé srdce zůstane vůči zimním sportům ledově zatvrzelé, ačkoli... ty staré, osvědčené sáňky, jako vystřižené z přívětivých obrázků Josefa Lady, jsou ještě tu! Pospíchám rozbrázdit stopu do zámeckého parku ne na červenou, ba ani na modrou, ale na mírumilovnou bílou sjezdovku!

 

Zdroj fotografie: www.google.com.



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Martina - 7.2.2006 - 19:53

Jo jo, to je pěkný, no já jsem třeba taky zvláštní případ, mě nikdy nikdo sjezdovky nekoupil, a běžky jsem měla odmala, takže jsem kdejaké kopečky sjížděla úspěšně na běžkách, což mě bavilo... Bohužel jsem na nich nestála řadu let,což je škoda, ale je fakt, že mě děsí ty davy turistů na horách, prostě ta spousta lidí, proto zlatá nížina.-)

Od: Renata Šindelářová - 8.2.2006 - 19:24

:-))))
Musím k tomu doplnit, že i já měla naprosto nesnášenlivý vztah k lyžím po tom, co jsem absolovala ve škole lyžařský výcvik. Vrátila jsem se z něj s omrzlinami a bez ideálů - několikrát mě zapomněli na svahu, vlek se mnou na něm zásadně nefungoval, případně protestoval, takže jsem se věčně válela pod nohama jiných atd.atd.
Nyní se musím pochlubit, že je toto období překonáno a už zase lyžuju ráda. Začala jsem po několilaleté přestávce znovu a přišla jsem tomu znovu na chuť. Kupodivu. Ale možná je to jen tím, že už nejsem hysterická pubertální holka, ale rozumná dospělá ženská, která má ráda srandu. :-)

Od: Libuše Cortéz Čiháková - 9.2.2006 - 7:23

Humorně podaný článek, ze kterého je cítit upřímný odpor k lyžování. Aleši přeji, aby ti radost ze sáňkování vydržela, tak jako mně, až do důchodu. Kdybys někdy z kopce viděl svištět sáně a na nich dámu v letech s maltézáčkem před sebou, tak to jsme my s Bertíkem.

Od: Libuše Cortéz Čiháková - 9.2.2006 - 7:29

Reni,taky jsem se pobavila.Připomíná mi to moje loňské běžkování, kdy jsem se tak dokonale zapíchla a zamotala do lyží, že nemít u sebe mobil, tak jsem tam snad musela čekat až roztajou ledy.

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2625 s