Jeden z vašich koníčků bylo dálkoplavectví. Co vám tento sport přinesl pozitivního?

Celá léta - a dá se říci že dodnes – jsem nevěděl, co je to nemoc z prochlazení. Také jsem si vypěstoval neuvěřitelnou vytrvalost a pevnou vůli. Tím pádem pro mě nebyl vůbec žádný problém naplnit různá předsevzetí, pro jiné lidi nemožná. Tělesná otužilost jako by se přenesla i na odolnost psychickou. V mém dalším životě už neexistovalo nic, čeho by nebylo možné nějakým způsobem dosáhnout nebo něco překonat.

Když jste zanechal aktivního plavání, nevěnoval jste se tomuto sportu jinak?

Když jsem zjistil, že pro mě plavání skončilo, rozhodl jsem se odejít z I.plaveckého oddílu dálkového plavání a otužování, a na popud mého přítele, ředitele bývalého Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, Dr. Jiřího Kripnera jsem založil první oddíl dálkových plavců pro mládež. Jiří Kripner byl také toho času předsedou Pražského plaveckého svazu. Oddíl měl ale krátkou životnost, a pak jsem z tělovýchovy úplně odešel.

S dálkovým plaváním jste již skončil. Věnujete se nějakému jinému sportu a nebo vám zůstal k tomuto sportu jen kladný poměr?

Ne, nevěnuji. Mám spousty jiných zájmů a na sport už mi nezbývá čas. To by musel být den nafukovací a mít 48 hodin. Samozřejmě, že k maratónskému plavání mám stále kladný vztah, občas i sleduji, co se děje. Ale opět ten čas, věnujete-li se jedné věci, tak aspoň já ji chci dělat pořádně, a to už pak nezbývá čas na nic jiného. Co mne těší, že dodnes na mě vytrvalci nezapomněli a udržují se mnou i na tu dálku velice přátelský kontakt, jako například Emma Zelenková, Adélka Hrubešová, Vladimír Kulíček, Michal &Stěrba, Pavel Tomeš a slovenský lamanchista Zoli Makai a operní pěvec Richard Haan, který v loňském roce na čtvrtý pokus přeplaval La Manche.

Vedl jste k plaveckým maratónům i svou rodinu? Nebo vám stačilo, když tzv. chodili fandit?

Snažil jsem se o to, ale marně. Svoji ženu jsem jednou přesvědčil, aby se zúčastnila otužileckého kurzu v plesech Vysokých Tater, kde jsem dělal sportovního instruktora. Tam se mi podařilo, že dokonce v plesech plavala, ale to asi jen proto, aby instruktorovi neudělala ostudu. Tím to začalo a také hned po kurzu skončilo. Můj starší syn chtěl jít ve šlépějích svého otce a také plaval v mém oddílu, ale později ze všeho, s rozpuštěním oddílu, sešlo. Přiznám se, že jsem si moc přál, aby se jemu jednou podařilo, co já nedokázal.

Už mnoho let trvale žijete v Německu. Důvod vaší emigrace je zcela zřejmý, zajímalo by mne ovšem, jak nahlížíte na Českou republiku dnes? Co se vám na ní nelíbí nyní, po revoluci?

Čeho jsem si hned všiml, že hned pár roků po euforii obyvatel nad poražením komunistů, jako by se lidé najednou změnili. Setkával jsem se (a setkávám stále) s nevraživostí na každém kroku, o vzájemnou neúctu nebylo a není nouze. Měl jsem a mám pocit, že být slušným a dobrým člověkem je hrozná neřest, za kterou se lidé stydí. Čím větší bandita a zloděj, tím větší má u národa obdiv. Čím větší je člověk dobrák, o to více je považován za blázna. Pochybná reality show obsazuje ve sledovanosti první místa, ale všemu nasadilo korunu kdysi dobré nakladatelství Albatros se svou knížkou pro děti od 9 let "Požíračka mrtvol“. Často si kladu otázku, kam všechno to spěje, a není mi vůbec veselo.

Co vás v Čechách na druhou stranu svou pozitivností zaujalo, popř. silně zapůsobilo?

Co mě zaujalo už před mnoha lety, a působí na mě dodnes, je galerie Cesty ke světlu. Už ten název nepochybně přitahuje lidi, kteří jsou pozitivně naladěni a chtějí jen dobro. A tak jsem díky téhle galerii poznal mnoho zajímavých lidí včetně jejího majitele, galeristu a zejména skvělého malíře Zdeňka Hajného, o kterém mohu s hrdostí říci, že patří mezi mé nejlepší přátele. Dnes velmi úzce spolupracuji s internetovými Pozitivními novinami, kde se pod vedením vydavatele Pavla Loužeckého rovněž utvořil tým bezvadných lidí s velkým smyslem pro dobro a pozitivní přístup k životu.

Děkuji za rozhovor.