Koncert začal svižnou instrumentální skladbou Římský karneval, kterou Berlioz zkomponoval v roce 1844 jako předehru k druhému dějství opery o životě florentského sochaře Celliniho. Barvami hýřící téma dramatického karnevalového víření došlo takového uznání, že se hraje i samostatně jako součást orchestrálních koncertů.

Hector Berlioz toužil získat Římskou cenu, aby mohl studovat v Itálii. V roce 1829 vytvořil harmonicky krásnou, emotivně vypjatou, lyrickou skladbu pro soprán a orchestr Smrt Kleopatry. Egyptská královna, potupená a odmítnutá Oktáviem, lká nad ztrátou cti i porážkou u Actia. Lituje minulé slávy velkolepého Egypta, vzpomíná na slavné dny po boku Caesara i Antonia, nevidí cesty vpřed. Stydí se před svými předky, poražená dovolává se bohů, osudem se jí stane jedovatá kobra. Kleopatra v podání G. Beňačkové, i když v deklamativním podání nevynikne tolik její pěvecká velikost, skutečně vzpomíná, trpí, lituje...

Po přestávce zazněly pozdní písně stařičkého Richarda Strausse, písňové tvorbě se skladatel věnoval celý život. Přednesené Čtyři poslední písně (Jaro, Září, Při usínání, Ve večerních červáncích) završily jeho tvůrčí aktivitu. Pravděpodobně je komponoval pro svoji manželku, sopranistku Pauline. Prvního londýnského provedení se skladatel již nedočkal. Zhudebněné básně (na slova H. Hesse a J.K.B. von Eichendorffa), krásné sopránové kantilény, se zabývají meditací nad životem a smrtí, ponuré téma umírání se přetavuje v zázrak úlevné smrti. Konec pouti není děsivý, spíše sentimentální, noří se do spánku, odpočinku, vysvobození v hořících červáncích.

Symfonická báseň Smrt a vykoupení, dílo tentokrát mladého Strausse, vypráví pocity umírajícího člověka, kterému na konci pouti zbývají jen vzpomínky na šťastné dětství a protivenství života. Smrt opět přináší vytoužené vykoupení. Emočně nabitá monumentální skladba využívá hudebního kontrastu k mrazivému vyjádření hlubokého lidského rozporu – touhy po životě a obavy z očekávané smrti, jíž musí čelit každý sám. Nevyznívá však beznadějně, velkolepá, noblesně znějící hudba nás vynese do výšin i hlubin.

Zaplněné hlediště velkého sálu aplaudovalo skutečně špičkově zazpívaným písním, v jejichž stínu trochu zůstal výkon orchestru, i přes maximální snahu dirigenta. John Fiore má velkou slabost pro českou hudbu, dokonce hovoří česky, a určitě se k nám vrátí. V příští sezoně nastuduje Pucciniho operu Děvče ze zlatého Západu a přivítáme ho na Pražském jaru 2007.