Kristina Žantovská vytvořila, dle britského televizního seriálu Jistě, pane ministře, souvislý příběh o vstupu politického outsidera na ministerské křeslo a jeho závratně raketové kariéře. S Jamesem Hackerem se setkáváme v době, kdy upocenou rukou svírá telefonní sluchátko a očekává ortel. Může si oddychnout, křeslo ministra pro administrativní záležitosti je jeho. Ministerské dveře otvírá s entuziasmem vlastním každému novému koštěti, snaží se vést boj s administrativním molochem, aby postupně zjišťoval, že bojuje s větrnými mlýny v podobě sterilně prkenného konzervativního státního úředníka sira Humphery Applebyho. Pro něj by každá změna znamenala neodpustitelný neúspěch, jako šedá eminence svou neviditelností a všudypřítomností posiluje rigiditu britské politiky. Hacker, brzy poučen, že pravé nadšení v politice pramálo znamená, se obratně proměňuje v úlisného politika, který v tom již umí chodit. Utká se vítězně (ne příliš čistými prostředky) s Bruselem o britské rodinné stříbro - nenahraditelný párek (divák může dosadit třeba olomoucké tvarůžky ...). Díky nově nabitým schopnostem na sebe obrátí pozornost nejen voličů, ale i nekalé politické sítě spřádajícího Applebyho. Pružným jednáním na všech stranách se nenápadně posune mezi vážné kandidáty na uvolněné premiérské místo.

Inscenace je vedena zcela ve stylu předlohy, nesnaží se typicky britské problémy převádět na české, koneckonců průměrný divák to mrštně zvládne sám. Zároveň jistě ocení slovní suchý humor s břitkými sarkasmy a satirickou nadsázku, tak typickou pro anglický humor, jenž boduje i u nás. Dalším prvkem, jenž inscenaci posouvá k nepopiratelnému úspěchu, je nezaměnitelný, sympaticky bravurní výkon obou hlavních protagonistů (s textem se seznámili již při dabingu televizní předlohy).

Viktor Preiss v roli snaživého, naivního Hackera, prochází vývojem od neznalého, manipulaci podléhajícího amatéra, až k politicky zaklimatizovanému profesionálovi, který ochutnal sladkou chuť moci. Typický představitel roztěkaného neurotika, v dětství patrně trpícího LMD, jejíž projevy ho občas nepříjemně zaskočí.
František Němec v dokonale střiženém obleku, s dokonalou noblesou mlžící fakta do očí bijící, se dokonale pohybuje v soukolí moci, které dokonale promazává, aby dle úřednických představ fungovalo na věky. Samozřejmě dokonale. Jeho strnulá gestikulace výmluvně charakterizovala blahosklonnou nadřazenost nad volenými zastupiteli. I v dalších rolích se herci našli. Jan Šťastný, ještě ne tak ostřílený osobní tajemníček Wooley, se rychle učí oblbovat nadřízené. Svatopluk Skopal, zpočátku zásadový politický poradce Weisel, brzy prozře a raději odjíždí na výnosnou studijní cestu. Simona Postlerová, doma dost opomíjená, nastavuje pravdivě trpké zrcadlo svému ministerskému manžílkovi. Daniela Kolářová, co by rázně nekompromisní předsedkyně parlamentní komise Betty Oldhamová, alespoň na chvíli politikům nepříjemně zatopila.

Účelově zmenšená scéna nabízí pohled do Hackerovy kanceláře, v levé se nachází jeho obývák. Pozadí tvoří multifunkční stěna, obsahující otočné dveře a zároveň promítací plátno. Tam vidíme filmové dotáčky, třeba Hackerův běh na hlasování, jehož cílem je dospět na kýžené místo včas. Na které tlačítko mu upadne vysílená ruka, je již skoro lhostejno.
Čas od času na své handrkující se ovečky mlčenlivě a s despektem shlédne sama královna Alžběta.

Určité vakuum, které se vytvořilo v divadelní politické satiře, se začíná pomalu vyplňovat. Jednodušší Mou vlast v Rokoku následuje brilantně ironická hra s vybroušenými dialogy a povýšená excelentními hereckými výkony na skutečný bonbónek, který se tak rychle neocumlá a určitě přežije bez ztráty publika i červnové volby.

Jonathan Lynn a Anthony Jay: Jistě, pane ministře
Překlad J. Klíma, dramatizace K. Žantovská, režie M. Stropnický, dramaturgie M. Velíšek j.h., scéna M. Kališ, kostýmy L. Loosová, videodotáčky J. Brabec, hudební spolupráce P. Malásek.
Premiéra 15. 2. 2006 v Divadle na Vinohradech v Praze.