Tím, jak člověk dozrává, mění se i jeho lásky. Některé zůstanou celý život a některé pominou. Přiznat si v dospělosti, že jedna z dětských a dosud přetrvávajících lásek je populární dvojice loutek Spejbl a Hurvínek, se může vnímat jako pošetilé bláznovství, nicméně na názory druhých nedám a proto občas rozšiřuji sbírku nahrávek příběhů této komické dvojky. Pochopitelně, Spejbl s Hurvínkem zaznamenali značný posun, jednak ve stylizaci jejich hlasového projevu, tak i ve vývoji jejich osobitého jazyka. Moje vnímání hodně ovlivnilo pojetí Miloše Kirschnera, který jako autor i ten, kdo na mnoho let Spejblovi s Hurvínkem propůjčil svůj hlas, dal jejich představením určitý osobitý ráz. Dlužno říci, že od dob Josefa Skupy se změnilo hodně. Zatímco v jeho „éře“ Spejbl vystupoval dojmem lidového mudrce, jenž získávané informace a znalosti s oblibou motal dohromady, Miloš Kirschner ho přetvořil spíše do podoby smolaře, jemuž se nic nedaří, protože i kdyby šel na výlet do lesa a tam bylo jediné mraveniště, on si do něj vždycky sedne. Oba Spejblové mají jedno společné – rádi Hurvínka poučují. Kirschnerův Hurvínek je chytřejší než Skupův, ale v zásadě se jeho pojetí výrazně nezměnilo. Symbolizuje uličníka, zvídavé a bystré dítě, které rádo škádlí otcovu trpělivost. A v tom asi tkví jeho popularita. Dětští diváci ho nevnímají jako loutku, ale jako blízkého kamaráda. Spejbl pak zdárně zastává roli mnohdy trestajícího a přísného otce, ale v podstatě velkého dobráka.

Za dobu existence Spejbla a Hurvínka, krom představení určeným k pobavení diváků, vznikla i řada výchovných pořadů, k nimž model zlobivého syna a kárajícího otce přímo vybízí.

Ovlivněná Kirschnerovým pojetím Spejbla a Hurvínka nemohla jsem dlouho přijít „na chuť“ starým nahrávkám Josefa Skupy. Přesto jsem si nedávno koupila jednu unikátní reedici Skupových nahrávek s názvem: „Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy“ a to druhý díl. Unikátnost nahrávky spočívá především v tom, že první tři záznamy - parodie na známé melodie - vznikly v roce 1929, z nichž jednu zpívá jen Hurvínek a další dvě spolu se Spejblem. I na nich je poznat, že sám J. Skupa na vývoji postav intenzivně pracoval. V porovnání s ostatními nahrávkami na tomto cédéčku z let padesátých můžeme jednoznačně říci, že zvláště hlasový fond obou loutek výrazně Josef Skupa zdokonalil. Srovnávat ale kvalitu dialogů scének z let padesátých a textů písní, dost dobře nelze, neboť se jedná o rozdílný druh komiky. Musím ale upozornit u těchto raných nahrávek na poměrně zajímavé skutečnosti. V textu parodie na píseň „Sonny Boy“ Hurvínek zpívá: „Tati, nechoď na flám, já se tady bojím sám“.
Spejbl mu odpovídá, aby se nebál, že musí na schůzi.
Pokud se jednalo o představení pro děti, tak považuji základní myšlenku - chlapec prosí otce, ať nechodí na flám - za ukázku značného volnomyšlenkářství a odznak poměrně benevolentního přístupu k výchově. Pohledem dneška by se takový otec, samoživitel, spíše stal vbrzku trnem oku příslušného sociálního úřadu. V současnosti by děti asi napadlo, jak je Spejbl divný, když Hurvínka nechává doma samotného a chodí po flámech. Obávám se ale, že ani v letech padesátých by podobný model otce cenzurou neprošel.

V další parodii „Maminko, mámo“ už nastává hotová sexuální revoluce, kdy se Hurvínek bezelstně Spejbla ptá: „Jak ty jsi ke mně vlastně přišel. Jak se to vlastně stalo ?“
Spejbl vysvětluje: „Přilítl čáp a mně tě dal“.
Hurvínek toto prohlášení dvojsmyslně shazuje: „Tatíčku zlatej, já vím, že nejsi svatej“.
Nevím, kolik tehdejších dětí Hurvínkovu poznámku pochopilo. Podle mého názoru tím ale dostává mírně na frak představa o období první republiky, které všichni vnímáme jako čas gentlemanů, cudných dívek a značné prudernosti. Skutečná morálka tedy zřejmě měla poněkud jiné hranice, než jsme se domnívali.

Neméně zajímavé jsou i nahrávky z let padesátých. Scénka „Spejbl peče bábovku“ přináší celkem klasické schéma scénáře, které rádi používali i pozdější autoři. Přesně zapadá do mnoha jiných příhod, kdy se Spejbl rozhodně něco vytvářet, aniž by to předtím kdy zkusil, a Hurvínek mu ochotně asistuje. Výsledek je ten, že se dotyčná věc nikdy nepovede, zde konkrétně bábovka. Hned následující scénka „Spejbl sportovcem“ opět mírně šokuje nečekaným a velmi výstředně vedeným dialogem obou protagonistů. Hurvínek si prohlíží otcovo album fotek, kde je Spejbl vyobrazen při sportovních činnostech. Hurvínek fotografie vtipně komentuje a výborně smečuje na Spejblovo vychloubání. Kupříkladu Spejbl praví: „Podívej, to jsem měl ale klenutá prsa“.
Hurvínek reaguje: „Jo, ale dovnitř“.
Představa počestné rodiny mizí ve chvíli, kdy Spejbl nadšeně líčí mohutné oslavy po náročných sportovních odpoledních slovy: „Pili jsme až do rána.“ Následně označuje počet vypitých piv za sportovní výkon. Rovněž konstatuje, že při závodě na bicyklu okolo náměstí po pár metrech upadl, proto se odebral do bufetu a než ostatní dojeli k cíli, vypil pět piv, což bylo podle jeho mínění mnohem výživnější. Inu, cenzorům v roce 1955 asi takto okaté stavění pivního skautství na odiv nevadilo. Je otázka, zda by v dobách normalizace něco podobného mohl Spejbl hlásat. Samozřejmě, dospělý se při poslechu baví náramně, dítě asi těžko.

Scénka „Hurvínek se vzdělává“ už se bohužel neobešla bez soudružky učitelky v zápletce, kdy Spejbl čte rodokaps a Hurvínek ho přeruší prosbou, jaké i se píše ve slově osika. Spejbl se vzteká a nechce se čtiva vzdát. V zásadě opět jedna z řady scének, přesto zde díky několikerým citacím z rodokapsu a jejich různým komolením, dochází k četným slovním hříčkám. Navíc kontrast soudružky učitelky a rodokapsu je velmi směšný sám o sobě.

Také nahrávky „Popletený přírodopis“ a „Hurvínkova fyzika“ nepovažuji za nijak převratné či výjimečné. Spejbl tu v roli otce dokazuje Hurvínkovi jeho neznalosti, přičemž sám mu povídá naprosté nesmysly. Toto schéma ale určitě těší školou povinné děti, které se mohou v Hurvínkových spleteninách poznat, nebo se naopak bavit Spejblovými nevědomostmi. Vrcholem nahrávek z let padesátých je ale více než 16 minutový záznam živého přestavení s názvem „Zapomenutá slova“. V tomto případě skutečně vtip střídá vtip. Spejbl vysvětluje význam slov – dobročinný ples, okultista, či co to znamená sázet Lotynku, které komunistická strana záměrně ponechala éře prvorepublikové a odsoudila je svou nesmyslnou ideologií. Hned v úvodu si Hurvínek stěžuje, že potřebuje cvičit na housle kvůli pionýrské besídce poté, co mu Spejbl zakáže na ně hrát, protože sám potřebuje klid na vyplňování „STASKY“, což je tip na výsledek utkání ve fotbale. Bohužel krom pionýrské besídky i jiné části obsahují menší „agitky“, kdy Spejbl kupříkladu vypráví, že dřív neměli lidé práci. Přesto si myslím, že se tyto agitky vyskytují v textu minimálně a celkově to spíš působí jako úlitba bohům, než nějaký záměrný myšlenkový směr. Spejblův výrok: „Dnes se nikdo nespoléhá na náhody, protože ví, že se musí každý zasloužit o své živobytí jen prací a zase jen prací“, čímž navazuje na svou kritiku prvorepublikového sázení do Lotynky, Hurvínek dokonale na závěr shazuje tím, že už pochopil, co znamenalo sázet do Lotynky a hlavně díky tomu pochopil, co je to tipovat „STASKU“.

Pokud bychom právě v tomto závěru chtěli hledat nějaké poselství, tak snad – kritika neduhů tzv. „kapitalistické společnosti“ krachovala ve svém jádru na tom, že komunismus tyto kritizované „neduhy“ neodstranil, obvykle jim dal pouze nový název a tím je zlegalizoval. Nemusíme ale nad „Zapomenutými slovy“ nějak hluboce filosofovat. Opravdu je nejlepší si v klidu sednout a vychutnat si je. Přesto ani tuto nahrávku bych nedoporučila dětem.

Hurvínek se Spejblem nabízejí humor laskavý, humor český a rozhodně ne povrchní a hloupý. Toto cédéčko by rozhodně nemělo chybět nejen ve výbavě všech jejich příznivců. Oblíbenost dvojice S+H již dávno překročila hranice naší země a dlouhá léta byla vývozním artiklem, proto by se asi i ostatní měli seznámit s tím, čemu tleskají lidé na celém světě. Ať se to komu líbí, nebo ne, Spejbl a Hurvínek patří rozhodně k české kultuře a možná více než nějaký Karel Gott s Helenou Vondráčkovou.