Na letošní dovolené nám cvičitel jógy, který byl delší dobu v Indii, vyprávěl, že Češi uspořádali pro indické děti besedu o Praze. Děti chtěly slyšet nějakou typicky českou pohádku. Co takhle Červenou Karkulku?
„Žila byla jedna babička sama v hlubokém lese...“, začali Češi s vyprávěním.
“Ale my nechceme smutnou pohádku, přerušily vyprávění indické děti. „Co jste to za lidi, že necháte svoji babičku samotnou v lese? U nás babičky žijí s námi a my se o ně staráme...!“
Nevím, co následovalo dál tam v Indii. Zato vím, co následovalo po besedě, když cvičitel tuto příhodu z Indie dovyprávěl.
Naše skupina se rozdělila na dva tábory. Nejvíce bylo slyšet: “To je těžká věc, starat se dneska o rodiče. Byty jsou malé, ženy musí chodit do práce, aby pomohly uživit rodinu...“
Jeden náš známý, spolu s manželkou a sedmi nedospělými dětmi, se stará o svou maminku, stiženou mrtvicí. Dojetí z křesťanského postoje celé rodiny však kazí fakt, že manželka, která opustila zaměstnání, aby se mohla o nemohoucí starat, dostává od státu příspěvek necelé 4 tisíce korun, zatímco ústavní péče o jednoho člověka stojí měsíčně náš stát, tudíž nás, daňové poplatníky, trojnásobek. Je dost případů, že pro pacientův důchod si do LDN(léčebny dlouhodobě nemocných) pravidelně jezdí děti, které se o rodiče nemohli nebo nechtěli při jejich nemohoucnosti starat. Důchod je pro ně často jediným cílem návštěvy.
Je patnáct let po revoluci, tedy dost času na to přijmout zákon, který by zvýhodněním domácí péče před ústavní podpořil humánnější přístup ke starým lidem a navíc ušetřil státu tolik chybějící peníze. A tak člověka napadá: Kolik ještě bude muset uběhnout vody, abychom dosáhli úrovně myšlení indických dětí?

Zdroj fotografie: archiv autora