Život vábí svojí jednoduchostí. Kvetoucí líska. Smějící se dítě. Oslepující paprsky slunce. Ale jak si udržet tyto pocity? Jak uskutečnit jednotu svých myšlenek a pocitů? Jistě máme den a noc, bílou a černou, zimu a léto, muže a ženu. A další. Znamenají tyto protiklady nutně dobré a zlé, líbivé a nelíbivé, uspokojující a neuspokojující? Anebo se nad všemi protiklady vznáší jedno a to samé: dobro. Je to dobré.

Původně jsem chtěl začít psát o tvoření, potřeboval jsem k němu ale předchozí předmluvu. To, co nazývám tvoření, každý zná: to všeprostupující nadšení, jednoduchost, v tu chvíli samozřejmost, touha a láska. Když si připravujete jídlo, chystáte se na výlet, děláte překvapení. Často tyhle záblesky radosti, tyhle stavy zažíváme, když děláme něco pro druhé. Proč ne ale pro sebe? A proč „to“ nedělat neustále?

Takto definované tvoření se velice vzdaluje našemu vnímání umění: výtvarnému, literárnímu, hudebnímu. A přesto podstata těchto tvou tvoření musí být stejná. Umění jako tvoření má své výsledky, viditelné a zachytitelné. Kdežto život jako tvoření plyne a mění se a kde hledat výsledek?

Jaké chceme mít výsledky a jaké cíle? Toužíme po tom, abychom se radovali z fotografií z dovolené, z obrazu, jejž si přivezeme? Anebo toužíme, abychom se neustále a bezprostředně radovali? Bez pochyby obojí má stejný cíl: radost, jakési štěstí, neurčité a věčné dobro. Dosáhneme toho prostřednictvím fotografií a obrazů, ale také bezprostředně.

A to je to, co chci říci. Tvořme v každé chvíli, právě teď. Ikdyž za mými okny se valí mraky - ono je to dobré a mé nitro naplněné, má tvář se usmívá. Tvořím: neustále fotografuji obrazy a ukládám je do své mysli, každodenně prožiji několik filmů, skládám básně, abych je napsal, má mysl se vytáčí do nebeských výšin...


Fotografie: Klára Klepáčková.