Za chvíli už to v obýváku vypadalo jako na poště. Honzík nejdřív myslel, že si budou hrát jenom jako, ale děda už vytahoval známky z alba jednu po druhé. Každou nejdřív olízl a trochu neohrabanými prsty ji přilepil na obálku.
„Já nevím, dědo,“ zarazil se Honzík. „Aby se táta nezlobil. Nešlo by to radši bez těch známek?“
„Bez známek se žádný dopis odeslat nemůže,“ prohlásil důležitě děda Eda a pak se rozkašlal, protože mu při tom mluvení jedna známka zaskočila do krku. Nakonec ji spolkl a zapil mlékem, které jim maminka připravila k svačině.
„Pravítko,“ zahuhlal pak nespokojeně.
Honzík ochotně přinesl dlouhé zelené pravítko.
„Pravítko, říkám!“ obořil se děda Eda na Honzíka.
„Vždyť tohle je pravítko, dědo.“
Děda Eda se zamračil ještě víc. Pak pravou ruku složil v pěst a začal jí bušit do známek na dopisech.
Rány do stolu vyprovokovaly maminku, aby vykoukla ze své pracovny.
„Copak děláte?“ zeptala se.
„My si hrajeme na poštu, mami.“
Děda dál zaujatě bušil do stolu. Chvíli vypadal docela spokojeně, ale potom na Honzíka znovu vyštěkl:
„Pravítko.“
„Vždyť ho máš,“ ukázal mu Honzík, ale děda Eda netrpělivě zavrtěl hlavou.
„Myslí asi razítko,“ řekla maminka. „V pokojíčku přece máš dětskou tiskárničku, ne? Tak ji přines a hezky si hrajte dál,“ usmála se maminka a spokojeně se vrátila k svému počítači.
Honzík přinesl krabičku dětských tiskátek.
„Chceš Rumcajse, nebo Krtečka?“ zeptal se dědy Edy, ale protože děda nic neříkal, rozhodl se nakonec Honzík pro vílu Amálku. Líbila se mu. Takovou holku by jednou chtěl za ženu. Jen by pořád nesměla sedět v pracovně u počítače a překládat knížky z jednoho jazyka do druhého.
Dědovi Edovi se víla Amálka asi taky líbila. Spokojeně ji namáčel do razítkovací barvy a vesele s ní bušil do známek na obálkách.
Jenže obálky brzy došly. To dědu Edu rozladilo. Ve vzteku začal známky z tatínkova alba lepit, kam se dalo. Na stůl, na lakovaný nábytek, na parkety, dokonce i na zeď. A dál nadšeně razítkoval. Chvíli Amálkou, chvíli Krtečkem a nakonec to u něj vyhrál vodník Česílko.
Jenže vtom se otevřely dveře a do pokoje vešel tatínek. Spatřil svoje drahé známky, které po léta sbíral, roztroušené po místnosti a opatřené veselými razítky a udělalo se mu mdlo.
Honzíkovi se pak taky udělalo mdlo. Z toho křiku, co nastal. Takhle rozzuřeného snad tátu nikdy neviděl. Křičel i na maminku, když mu řekla, že si měl album se známkami někam pořádně uklidit a nenechat ho válet na stole. A zlobil se na ni, že dědu s klukem neuhlídala.


K večeři pak bylo ticho. Škubánky s mákem a tichem. Večer dala maminka Honzíkovi tichou pusu na dobrou noc. Táta nedal žádnou. To už se dlouho nestalo. A děda Eda? Ten se měl nejlíp. Vůbec nechápal, proč se jeho vnuk tak rozčiluje. I to ticho mu možná bylo po chuti.


Ivona Březinová: Lentika pro dědu Edu, knihu vydalo nakladatelství Albatros v roce 2006.