Když se mi v sedmdesátých letech, když jsme bydleli v jedné místnosti u rodičů, narodil nemocný synek a já musela opustit zaměstnání, požádala jsem příslušné orgány o přidělení státního bytu. Nic jsem nedostala, zato bezdětnému funkcionáři KSČ přidělili výstavný třípokojový byt. V té době jsem se poprvé zatvrdila. Museli jsme si vzít na byt půjčku a splácet ji z jednoho platu.

Když jsem později odmítla vstoupit do KSČ, bylo mi řečeno, že mne tedy nebude umožněn pracovní postup a moje děti se nedostanou na žádnou školu. Měli pravdu. Dcera dělala dvakrát přijímací zkoušky na Střední ekonomickou školu, pro velký zájem uchazečů však nebyla přijata. Až když jsem osobně vysokému funkcionáři pohrozila ostudou, napotřetí ji přijali. Syn z toho vyvázl tím, že nastoupil do učebního oboru s maturitou. Protože jsem neměla pracovně ani společensky kam spadnout, svoji pozici jsem si uhájila a pamětliva slov mého otce, že „politika je svinstvo“, jsem do KSČ ani do jiné strany nikdy nevstoupila.

Protože oslavy prvního máje mají tisíciletou pohanskou tradici - byly symbolem jara a navracejícího se slunce a sto let se 1. máj slaví jako Svátek práce, podle slov mé maminky “děkujte Bohu, děti, že můžete pracovat“, jej oslavím po svém.“

V holinkách a pršipláští vyrazím v průvodu svých milovaných zvířátek do lesa a budu děkovat, děkovat a děkovat.

Zdroj fotografie v úvodníku: archiv autorky