Aneb jedna z úvodních vět k prvnímu bloku písniček skupiny Jablkoň, která zahrála 25.dubna v pražském divadle Gong. První část koncertu se nesla ve znamení něžné lásky, čemuž odpovídala i skladba písniček. Ať to byla Milostná píseň barová, nebo krásně znějící píseň šeptající o lásce k pohyblivým schodům, bylo jasné, že bez žen lásky není. Na pódium byla proto brzy pozvána jediná dívka kapely („Tak, to je naše Anička, takže teď je nám průměrně jenom padesát.“) , aby okouzlila publikum svým zpěvem. A kouzlit s hlasem, to Anička umí. V jednu chvíli zpěv nevinné dívky, o pár vteřin později drsný hlas hodný čtyřicetileté dračice. Návštěvník byl tak alespoň konfrontován s definicí některých písniček coby: „punk dětská folková píseň“.

Publikum sice tleskalo většinou svých volných rukou, ale i tak působilo polomrtvým dojmem. Probralo se až po pauze a písničce po pauze nazvané Pauza, z čehož jsem usoudila, že p/Pauzu potřebovalo. Milostné písně ustupovaly do pozadí a uvolňovaly místo směsici rock-folkových skladeb drsných i infantilních. Nechyběla ani píseň vánoční, Jablkoň před vánoci křtil speciální CD věnované tomuto svátku, tak abychom prý nezůstali ochuzeni.

Rychlé melodie konečně probudily návštěvníky koncertu k vytleskávání rytmů a nadšenému pískotu a povyku, vlny smíchu následovaly po vtipných hláškách z pódia a koncert, který zprvu vypadal jako povedené, leč průměrné vystoupené kapely Jablkoň se změnil v optimistický a výborný slet legračních textů doprovázených kvalitní hudbou.

Dobře naladěné publikum odcházelo spokojeně domů, Anička u východu prodávala CDéčka a já přemýšlela, jestli není škoda, že další pražský koncert bude až za měsíc...