V současné době panuje o Černobylu jeden mýtus - následky výbuchu jsou vlastně poměrně zanedbatelné. Prokazatelně kvůli němu zemřelo „pouze“ 60 lidí a další asi 4 tisíce mohou doplatit na rakovinu. V úvahu zde však není vůbec bráno riziko pro obyvatele méně zasažených oblastí (jich může podle odhadů v důsledku rakoviny zemřít až na 60 tisíc) a také to, že radiace může bránit otěhotnění, a z populace tak mizejí její geny.

A jak to vypadá v okolí černobylského radiačního kotle dnes? O tom na výstavě vypovídají snímky jednoho z nejslavnějších českých fotografů Antonína Kratochvíla, bývalého mluvčího českých Greenpeace Václava Vašků a cestovatele a dokumentaristy Martina Wágnera. Svou pověst výtečného fotožurnalisty vydobytou především ve Spojených státech potvrzuje Kratochvíl na svých výtvarně laděných černobílých zvětšeninách. Sérii fotek pojmenoval Beauty in Apokalypse, čímž odkazuje na biblické zjevení sv. Jana.

Za své barevné fotografie dokumentárního charakteru získal druhý z vystavujících Václav Vašků 2. místo v soutěži Czech Press Photo v kategorii Příroda a lidé. Realisticky vypovídají o dnešním životě těch, kteří se po výbuchu vrátili do zamořené oblasti a rozhodli se odevzdat se osudu. Dále na snímcích zachycuje betonový sarkofág, do kterého byl po výbuchu celý reaktor zalit. I když to zní až neuvěřitelně, i toto monstrum dnes představuje určité nebezpečí. V betonu jsou totiž trhliny, jimiž do bývalého reaktoru zatéká a vědci se obávají jednoho.. Dešťová voda může zapříčinit další jadernou reakci…

Hrozivý odkaz připomíná především město Pripjať ležící tři kilometry od Černobylu. Na výstavě použité přízvisko „město duchů“ mu zcela právem náleží. Po výbuchu reaktoru se z něj bleskově muselo odstěhovat 50 tisíc lidí. Dodnes tam na balkonech visí prádlo a ve školce se povalují panenky možná v naději, že se sem děti jednou vrátí…

Přímo kolem černobylské elektrárny je třicetikilometrová zakázaná zóna, kam si z ukrajinského Kyjeva za 70 Euro můžete dokonce koupit zájezd. V oblasti žije 300 převážně starých lidí. Až ti zemřou, osiří docela. Václav Vašků sem dojížděl několik dní a tvrdí, že tamější lidé pokládají černobylskou katastrofu za skutečnou příčinu rozpadu SSSR. Po lživých informacích, které Moskva po výbuchu šířila, jí totiž zcela přestali důvěřovat. V souvislosti s tím, můžeme připomenout rovněž skutečnost, že se týden po výbuchu jel v Kyjevě Závod míru, kterého se účastnili i naši sportovci..

Vašků mluví i o „vražedné pohostinnosti“ lidí, kteří zónu obývají. Svou přívětivostí k hostům jsou tyto východní národy pověstné. Kdo by odolal, když před vás na stůl položí nakládané radioaktivní houby… Všechny snímky však nezachycují pouze torza a zkázu. Povzbudivě může znít to, že lidé se i přes nepřízeň osudu snaží žít dál a že sem přednedávnem byli vysazeni koně Převalského.

Abychom však neodbíhali od samotné výstavy, vraťme se nyní k fotografiím Martina Wágnera, třetího z prezentovaných. Jeho černobílé snímky opět sugestivně vypovídají o starých nemocných lidech, dětech či o pastevcích, jejichž společníky jsou v liduprázdné krajině pouze jejich zvířata. Fotograf – profesionál by zřejmě řekl, že jeho snímky ve srovnání s Kratochvílem příliš obstát nemohou. Já bych se však chtěla na závěr zaměřit na výstavu jako celek, protože zřejmě tak si i autoři přáli, aby byla prezentována.

Koncepce výstavy mohla určitě ubrat na kvantitě a ze snímků vybrat alespoň nějaké, jimž by přiřkla jiný než stále se opakující výstavní formát. To, co budí hrůzu srovnatelnou s tou na fotografiích, jsou popisky jednotlivých snímků. Ty ve srovnání s emotivností fotek působí poněkud „odfláklým“ dojmem. A to nejen díky překlepům a chybám, ale především kvůli opakujícím se větám i celým pasážím a vůbec zde chybí o Černobylu více informací. U této prezentace černobylského neštěstí tedy rozhodně platí, že výpověď obrazová předčila tu písemnou. Vzhledem k tomu, že se však jedná o výstavu fotek, si můžeme říct: „Zaplaťpánbůh že to nedopadlo obráceně..“


(Světlana Aleksijevičová: Modlitba za Černobyl, Doplněk, Brno 2002)