Mnozí z vás jistě řeknou: Patří dětem. Ano, podle kalendáře a podle letitých zvyklostí tento den lidé vyhradili dětem. Můj názor však je, že jediný den nestačí. Z pozice mámy si myslím, že dětem patří celý náš život bez jakýhkoli podmínek i nároků. Jednou jsme se rozhodli, že se děti stanou součástí našeho života a takové rozhodnutí je navždycky. Nedá se měnit. Nemůžete se někdy v půlce rozhodnout, stejně jako např. při studiu, že vám to nevyhovuje. Nemůžete toho nechat a prostě odejít. I když přiznávám, ač velmi nerada, že i takoví lidé existují. A není jich málo.

Nicméně já sama vím, že bez dětí by můj život nebyl tím životem, po jakém jsem vždycky toužila. Děti jsou kouzlem, které leckdy docela obyčejný den změní v ten neobyčejný. Kouzlem, které naše životy utváří a dodává jim auru jakési nadčasové krásy. Přijdou samozřejmě i dny, kdy na nás děti navalí starosti, kdy si zoufáme, kdy nám ty problémy přerůstají přes hlavu a my nevíme, jak dál. Ale dokázali bychom ocenit radost, kdyby plynula neporušená každodenními starostmi? Dokázali bychom ocenit štěstí, kdyby ho občas nevystřídala bolest?

Dnem dětí se ve skutečnosti stává každý den, kdy se ráno probouzíme a vidíme je vedle sebe. Kdy se na nás smějí, mračí, vyvádějí neplechu nebo nám přinášejí radost v těch nečekaných záblescích nepostižitelných okamžiků, při nichž zapomínáme na všechno ostatní. A nejenom 1. června bychom si měli udělat čas na to chválit je, říct jim, že je máme rádi, objemout je a držet. Dětská duše je velmi nejistá a tápe vstříc světu, který jí dost často vůbec nerozumí. Ale my bychom tomu měli rozumět. Vždyť to přece není tak dávno, co jsme sami byli dětmi...

A tak se usmívejme, nejen 1. června, hlaďme je a objímejme, protože přijde čas, kdy bychom to rádi dělali, ale oni už o to stát nebudou. Využijme toho , že teď o to stojí, touží po tom a moc to pro ně znamená.

A věřte, že toho času zase není tolik.