Spisovatel Luis Céline ve svých románech hýří autobiografickými prvky rázu více než ponuře kritického. Jakoby se zdráhal a styděl projevit lásku, tak raději útočil a zakrýval emoce. O matce se zmiňuje: „ Štvala se jako pes, abych žil....ale hlavně porodit mě neměla.“ A dále: „Byla velmi tvrdá, nemožná... neuměla si užívat života... pořád měla nějaké obavy... a byla jak posedlá.“ O otci tvrdí, že byl závistivý a nevraživý, popsal ho jako úzkostného škarohlída, jenž měl pořád plnou hlavu samých životních příkoří. Zažil jich prý na sta. Zkazili mu dětství. Snad jediná příbuzná vyšla v jeho očích s čistým štítem – babička Céline, která ho neponechávala osaměle bloumat v pasáži. Autoritativní, ale láskyplná, bez iluzí a sarkastická, četla mu, chodili na výstavy, do kina, podporovala ho v záškoláctví. Opak zásad, výtek a mnohdy pohlavků, jež ho čekaly doma. Její smrt ho bolestně zasáhla. Možná už tehdy se obyčejný usmrkanec z pasáže Luis Destouches změnil v budoucího tuláka života a fantazie, spisovatele a štvance před sebou samým, Luise Célineho. Jeho pseudonym tak vyjádřil nesmrtelný dík babičce, jež mu ukázala bránu světa.

Luis Destouches však neprožil jen osamělý, zpohlavkovaný život v pasáži Choiseul, jak se sám snaží hlasitě, s možná nespravedlivou nadsázkou, tvrdit. Naopak nezámožná rodina vše dělala pro svého jediného Luisíčka, dala mu vzdělání, umožnila studijní jazykové pobyty v Diepholzi, Karlsruhe a v Broadstairsu. Poněkud jednotvárný a spořádaný život přeťala Velká válka, jejichž děsivých stínů se nikdy zcela nezbavil. Vrhá se pak na dobrodružnou cestu Evropou a Afrikou, užívá si a honí se za podivnou chimérou, ale nachází neochvějnou nesmyslnost a malost světa. Nemohl najít, díky svým postojům, vymykajících se z tehdy uznávaného normálu, ideální protějšek. Sice se oženil, zplodil dceru, ale odpovědnosti nedostál. Svobody si cenil více než zraněných citů druhé osoby. Byl vzrušující, inspirativní, ale i nepolapitelný a žít se s ním nedalo. François Gibault (* 1932), právník a spisovatel, je poradce Célinovy vdovy Lucette Destouchesové a editor posmrtně vydaného Célinova románu Skočná. Za první díl Célinova životopisu obdržel v roce 1978 cenu Francouzské akademie a Lékařské akademie. V něm plasticky přibližuje komplikovanou osobnost od narození do října 1932, kdy vyšel jeho román Cesta do hlubin noci.
Na rozdíl od břitkého sebehodnocení Céliného ho ukazuje v poněkud příznivějším světle. Na základě zachované korespondence se vylupuje Luis více jako milující dítě, než neúprosný kritik rodičů. Naopak se vyjevuje, že právě vlastnosti, za které jim ostře lál, jím hluboce prosákly. Možná proto je vinil, své pády si ne vždy správně omlouval tím, co mu dali do vínku.
Poutavá kniha koriguje jeho odvážná, převážně kritická tvrzení. Popisuje ho sice jako svérázného, ale přece jen pracovitého a relativně odpovědného člověka. K jeho smůle ho píle a vůle opouštěly tehdy, když ho věc nezaujala a nebavila, to se vysmekl a prchl. Prožil první část života smýkán dobou, konvencemi, ohledy, zásadami, aby se postupně našel a pochopil, že jeho cesta povede spletitými nevyšlapanými pěšinkami.
Kultivovaný překlad, který umocňuje kvalitu knihy, je dílem Anny Kareninové.

François Gibault, Céline, vydalo nakladatelství ATLANTIS v roce 2006.


Zdroj fotografie: knihkupectví www.kosmas.cz