Nicnedělání a nuda zalévaná alkoholem, to je životní program rodiny, jež balancuje na pomezí přežívání a existence dle hesla, co můžeš udělati dnes, odlož na příští pondělí. Nesejí, nespraví nářadí, nešijí...stěží uvaří polívku. O to vynalézavější jsou ve zdůvodňování nečinnosti. Zároveň ostražitě hlídají integritu rodiny z obav narušení poklidného polehávání. Mají proč. Nevěsta nejstaršího bratra je divná. Pracuje. A co víc, chtěla by to i od nich. Když neuspěje, raději odchází do služby k rechtorovi. Tak neslýchaná ostuda, to Ťapákovci ještě nezažili. Když se gazda nakonec vzchopí a začne pro ni stavět nový dům, postihne ho smrtelný úraz. Rodina se opět semkne ve své nenávisti vůči švagrové, viní ji. Kdyby zůstal doma, nic se mu nestalo, mohl žít. Žít?

Příběh veskrze smutný, bezvýchodný, unuděný, usoplený, odehrávající se ponejvíce ve špinavých postelích, je obrazem rozpadu tradic a totální devastace vztahů. Krutě vyvrací mýty o tom, že na vesnici se žije harmonicky v souladu s přírodou, ctí se pořádek a dobré mezilidské vztahy. Naopak rodina Ťapákovců tlí ve svém nevyvětraném brlohu, nudí se, pije - a je vlastně nadmíru spokojená.

Je to ideální hra pro mladý kompaktní herecký soubor, nemá žádné postavy otců, matek, babiček, starců ... Odpadá stylizace do poloh věkově starších, ale zůstávají vysoké nároky na hereckou práci. Situační exaktnost vyžaduje přesnou akci, ponor do psychologie postav a schopnost tragický charakter ztvárnit nenásilnými, skoro nenápadnými komickými prostředky. Vstup na scénu se nové herecké generaci zdařil.
Furiantství starších bratrů, jejich dialog při hledání sekery, aniž by se jen trošku namáhali pootočit hlavou, silně připomíná známou písničku o Lojzovi a tupé sekeře. Ochrnutá sestra spolehlivě výčitkami knokautuje úniky mladšího bratra do světa. I zavšivená, věčně se podrbávající líná matka, se moderně rozhodne přenechat dítě v péči otce, což zde vyznívá i vizuálně nadmíru groteskně. A právě na gestech, mimice a postojích více než verbálním projevu stojí absurdně černý, skoro zoufalý humorný podtext.

Nakonec nezbývá, než se smát. Ale čemu? Neschopnosti, lenosti, zabřednutí do hluboké apatie, nekonečnému snění o lepším bez jakéhokoliv přičinění, neustálému pití, letargii, lhostejnosti k budoucnosti své i potomků, špehování sousedů rechtorů... I zvířata mají vyvinutý pud sebezáchovy, Ťapákovy jaksi minul.

Hru slovenské spisovatelky Boženy Slánčikové - Timravy (1867-1951) Ťapákovci dramaticky upravil Ondrej Šulaj. Přinesl tak českému divákovi výrazovým potenciálem poněkud ojedinělé dílo, jež se stalo pevnou součástí moderní slovenské kultury. U nás se odkaz spisovatelky z povědomí veřejnosti již téměř vytratil a touto cestou se vrací. Nejen hra samá, ale i slovenská tvorba.


Překlad: Katarína Koišová, režie: Patrik Lančarič, dramaturgie: Lukáš Jiřička, výprava: Jitka Nejedlá, hrají studenti III. ročníku KALD

Ťapákovci, Divadlo Disk, premiéra 12. května 2006