Chtěl bych se věnovat hlavně programovým zajímavostem u dosud vládnoucí ČSSD: Ta zcela nepřekvapivě staví na zachování své „levicové“ identity, s níž se jasně vymezuje proti pravicové ODS. Snaží se rafinovaně vyhmátnout v občanech jakousi „levicovou“ strunu, přirozenou lenost pro chvíle pohody, dřímající téměř v každém z nás. O tom svědčí slogan přednostně plachtící na největších billboardech: „Jistoty a prosperita“; jedná se o skutečnou sázku na jistotu; totiž kdo by netoužil po jistotách, jsou-li navíc pozlaceny skvostným pojmem prosperity? Výraz „prosperita“ nadsazený do úvodníku programu je vůbec pozoruhodným nováčkem v rétorickém poli ČSSD. „Prosperita“ spíše vyhlíží jako vděčná reálie pravicového světa – prosperují firmy, podnikatelé, továrníci, výrobci, kde se tedy vzala ve slovníku sociální demokracie? Účelná změna stranického slovníku kursu? Snad. Podle mě z podtržení slova „prosperita“ čiší úsilí rozšířit oslovení co nejvíce voličů. Už podle povrchního pohledu na věc se jedná o hutné slovní spojení, jež, doplněno o usměvavou podobiznu premiéra, velmi svůdně vábí dosud váhavé chodce. Účinkem se možná nemine pasáž v jednom prospektu, kde premiér J. Paroubek představuje svůj vztah k voličům jako smlouvu mezi premiérem a „jeho“ lidem, když bez obav hlásí: „Naši smlouvu s vámi dodržíme“ a pod to se vlastnoručně podepisuje. Co jiného se očekává od podepsaných smluv než to, že budou dodržovány? Ve spojení s portrétem vlídně a přitom odhodlaně se tvářícího premiéra se jedná o přesvědčivou část kampaně.

Rozhodně méně zdařilé, ne-li trapné se jeví na první pohled přepjaté sdělení „ČR funguje…“ doplněné mrazivým zvoláním „…nenechme si ji rozbít!“ Jako by ČSSD příliš podlehla pudu sebezáchovy voličské přízně, osvěží tuto ideologicky prohnilou výzvu, jež v době utužování únorového „vítězství“ 1948 patřila do rétorické zbrojovny mladé totality.

Jinak ČSSD v programu používá významově libozvučné obraty: v různých pádech ohýbá pojmy „spravedlnost“ a „spravedlivý“. Dosti užívá i přívlastku „důstojný“, to se týká hlavně důchodového věku a podmínek pro rodinu. Vyzdvihuje „pocit bezpečí“ občana, nemluvě o „jistotě zaměstnání.“ Strana nejlépe ví, co „občan potřebuje.“ Záleží mu na „vlídné“ ekonomice, politice a na „sociální ctnosti“. Nechybí zmínka o solidaritě; zasazuje se o „slušnou“ a „sociálně spravedlivou“ společnost založenou právě na principech solidarity.; chce „spokojené“ rodiny a „bezplatné“ zdravotnictví i školství apod. Zkrátka všechny vnady tohoto sociálního biedermeieru tu zplna zazářily. Nakonec - v zahraniční politice chce ČSSD vydobýt „pověst země, na kterou budeme moci být hrdí.“

Zvláštní vynalézavost uplatňují sociální demokraté v přímých výpadech proti ODS. Pátrají po sebemenší slabině v jejich taktice. Ve výrocích a prohlášeních členů opozice se snaží chytit za nejjemnější háčky kontroverze, aby je mohli nasměrovat zpátky proti nim. Když Mirek Topolánek v novinách sdělil: „Pokud budeme lidem před volbami otevřeně říkat, co máme v plánu, nikdy ve volbách nevyhrajeme“, hned se výroku chopili v propagační dílně sociální demokracie a přetavili ho na vlastní zbraň proti tomu, kdo jej vyřkl. Svými ataky nešetří a využívají v nich i symboliku barev, např. ve výzvě občanům, aby řekli „NE nejistotě a modrým experimentům“. Všimněme si, že slovo „experiment“ zde účelově vystupuje v roli povedeného strašáka – v ČSSD chtějí, aby byl „modrý experiment“ vnímán jako nevítané vyrušení z ustálené pohody a prosperity. A aby ještě více podtrhli nebezpečí opozičních záměrů, zveřejnili úhel pohledu ze zahraničí, to když sáhli kupříkladu po článku šéfa slovenských odborů Ivana Satora, příznačně nazvaném „Slováci chudnou“ – kvůli rovné dani, pochopitelně. Do úst finančního zběha Viktora Koženého neváhají vložit zásadní bod programu ODS: „Volím rovnou daň.“ Směšně, vzhledem k tomu jak vážně ho míní, vyznívá varování, že „hrozí modrá diktatura.“ ČSSD bez skrupulí, bez ohledu na nepěkné dějinné asociace neváhá přisoudit prokazatelně demokratické straně diktátorské ambice.

Sociální demokracie více než kdy jindy staví svůj volební úspěch na negativní kampani, tj.na kritice plánů a záměrů opozičního rivala. Chladnokrevné vylepování plakátů ironizující kampaně „ODS minus“ to dosvědčuje asi nejviditelněji. Ovšem ani ODS ve svých materiálech nezůstává s kritikou protivníka pozadu. V jejím případě je ovšem takový přístup poněkud oprávněnější; strana, která se na vládě podílí, by měla být kritice podrobována bez ustání. A odkud by měla tato kritika vycházet, ne-li z řad legální opozice?

Nevybíravé útoky jsou tím, co oba úhlavní soky poslední dobou spojuje. A ačkoli Mirek Topolánek vyhlásil, že není důstojné oplácet oponentům stejným kalibrem agrese a invektiv, ani on se nevyhýbá úletům. Tak např. předseda ODS neváhá v televizní debatě úřadujícího premiéra obvinit ze styků s podsvětím, načež mu na závěr pořadu ani nepodá ruku. Avšak Jiří Paroubek pro změnu dosti necitlivě vyjadřuje pochyby o inteligenci svého protivníka a nezdráhá se vhodit do hry hypotézu o nečistém původu peněžních zdrojů oponenta. Tyto zatmělé projevy popírající základní zásady slušné komunikace snad můžeme připsat vybičované nervozitě účastníků klání; anebo – nebojme si to přiznat – všeobecnému úpadku politické kultury. Jenže boj o hlasy se jeví jako značně těsný a napínavý, pokouší nervy. Sebemenší zaváhání, či přešlap může straně způsobit palčivou ztrátu. Také se ale potvrzuje, že panický strach z chyby se tím spíše může příčinou chyby stát.

Zdroj foto: www.google.com