FORMY NÁHRADNÍ RODIČOVSKÉ PÉČE
V naší republice existují dvě základní formy rodičovské péče o děti z dětských domovů. První je osvojení, klasická adopce, jak ji známe všichni. Málokdo už ví, že i adopce má dva stupně - první je zrušitelný, druhý již ne. Trochu mimo stojí forma mezinárodního osvojení, ke které ovšem naše úřady zatím nepojaly velkou důvěru. Přesto o dítě žádá ročně na 50 cizinců, nejvíce pak z Dánska, Rakouska a Německa.
Druhou formou je pěstounská péče, v zahraničí poměrně hojná, u nás o ni rodiče dvakrát moc nestojí. Důvod je jednoduchý. Při adopci se "praví rodiče" ztrácejí v propadlišti dějin a i v rodném listu jsou zavedeni náhradní rodiče jako ti "praví". Při péči pěstounské má dítě nárok vědět, kdo jsou jeho rodiče, stejně tak jako vlastní rodiče mají právo vědět, kde jejich dítě je, jak je s ním zacházeno a dokonce smí zasahovat do jeho výchovy. Pěstounská péče nemusí být jen individuální, existuje i pěstounská péče skupinová - buď pod záštitou pěstounského páru, nebo některé z SOS vesniček.

ADOPCE Z POHLEDU DĚTSKÉHO DOMOVA
Většina zaměstnanců dětských domovů kroutí nad jednáním úřadů hlavou. Shodují se, že úřady mají tendenci jednat s malými svěřenci jako by šlo o nějaký balík věcí a ne o citlivou lidskou duši. Představa úřadů je dle zaměstnanců asi taková, že po dlouhém papírování najdou úřady v některém z dětských domovů dítě, odpovídající požadavkům rodičů, ti pak přijdou, promluví si s panem ředitelem, seberou dítě a hurá s ním domů. S takovým jednáním pan Nejezchleba, ředitel DD Klánovice, zásadně nesouhlasí: "Nejdřív si s budoucími rodiči hodně povídám, o jejich představách, o tom, jaké dítě je a co má za sebou. Snažím se dopředu vyhnout problémům, které by mohly nastat. Poté je navzájem představím, dítě musí samozřejmě souhlasit, nutit ho do něčeho nemá smysl. Rodiče chodí nějaký čas k nám do domova, aby tu trávili s dítětem první krůčky společného života. Pak chodí ven, na procházku či za kulturou, nakonec spolu jezdí na výlety a na dovolenou. Teprve když dítě projeví zájem být s novými rodiči napořád, nastává poslední krok. Někdy se stane, že už v první fázi dojde k odporu dítěte proti budoucím rodičům, i to se může stát, naštěstí se to neděje často. S tímto způsobem jednání se nám zatím všechny adopce povedly. Myslím, že kdyby to tak dělali všichni, bude úspěšnost téměř stoprocentní." U dětí právně volných se dětské domovy snaží o co nejrychlejší umístění, což je samozřejmě správné, ale někdy může dojít i k urychlení jednání, které je na škodu. Z dětského domova o kapacitě zhruba padesáti dětí dojde ročně k adopci průměrně tří, ale jsou i roky, kdy do náhradní rodiny není umístěno dítě ani jedno. Snaha o urychlení adopce může vést i k podvodnému jednání: "Pamatuji si na případ sociální pracovnice, která od nás brala děti a umísťovala je do nového soukromého dětského domova. Shodou okolností byl zřizovatel tohoto zařízení jejím známým, a tak děti sem umístěné až pozoruhodně rychle zakotvovaly v náhradních rodinách. Rodiče měli se zřizovatelem dohody na základě finanční odměny za rychlé jednání při adopci. Většinou nestačilo ani dojít k navázání citového kontaktu dětí a budoucích rodičů a dítě bylo co nejrychleji v nové rodině. Dvě děti se nám tak během času vrátily zpět, adopce se nepovedla." Děti takto manipulované se nevrací v dobrém psychickém stavu, rodina, která nezvládla přijmutí dítěte, zanechá na malém svěřenci vždy negativní psychické následky. V dětském domově mají proto psychologa, pro těžší případy je k dispozici i psychiatrička.
Možná vás, stejně jako mě, zarazil termín "soukromé dětské domovy". Soukromý dětský domov může založit fyzická osoba, která je dostatečně materiálně zajištěna (ve smyslu vlastnění vhodného objektu s vybavením) a samozřejmě, dostane-li k tomu od státu po řádných prověrkách povolení. Soukromý dětský domov pak má právo, stejně jako všechny státní, čerpat dotace. Domov pravidelně navštěvují osoby státního dozoru a sociální pracovnice - jednání se soukromým subjektem je stejné, jako u domova státního. Každý dětský domov má právo sehnat si sponzory - v tom mají samozřejmě výhodu domovy pražské. „K otázce soukromých dětských domovů: pokud by si někdo myslel, že je to aktivita, na které se dají vydělat peníze, mohu jej ujistit, že se jedná o činnost spíše prodělečnou," vysvětluje pan Nejezchleba.

V domově jsou nejdůležitějším článkem "tety". Přišlo mi tedy logické zeptat se i jich, jak se dívají na adopci svých svěřenců. Shodují se na tom, že adopce je věc, kterou přejí každému dítku v domově, pokud nemá šanci vrátit se do vlastní rodiny. Ovšem připouští, že citová vazba mezi nimi a dětmi je velká, takže při každém loučení srdéčko zabolí. Nejvíce však v případech, kdy se dítě perfektně sžije s rodinou a na dětský domov si už ani nevzpomene. S tím ale nesouhlasí pan ředitel: "Pokud se dítěti v rodině daří výborně, a tu mezikolej, kterou byl dětský domov zcela vypustí, je to to nejlepší, co může být. Citový náboj má dítě směřovat do rodiny, ne do minulosti, která nebyla tou nejšťastnější."

RODIČE
Pár (nebo i jednotlivec), který zauvažuje o náhradní rodinné péči, musí nejdříve zvážit všechny své možnosti a rizika, která tímto rozhodnutím nastanou. Musí se také naučit čekat. Po podání žádosti o adopci na příslušném obecním úřadě (sociálním odboru) a vyplnění žádosti může celý proces trvat 2-5 let. Při žádosti o konkrétní dítě je lepší obracet se přímo na soud. Co se jednání s budoucími adoptivními rodiči týče, dělí se žadatelé zkušenostmi na dva tábory: první tvrdí, že většina sociálních pracovnic jsou nepříjemná a rýpavá stvoření a děti jim jsou v podstatě jedno. Jako příklad poslouží výpověď jedné z maminek: "Úřednice se k nám chovaly s ohromným nadhledem a z jejich jednání bylo jasné určité pohrdání, ačkoliv jsem nechápala proč. Nejdřív se zeptala mě, zdali si nemyslím, že jsem ve svých třiceti šesti letech na adopci už trochu stará. Odpověděla jsem, že si to nemyslím, že spousty matek má dítě i ve věku po třiceti pěti. Následoval manžel. Je majitelem transportní firmy, takže naše finanční situace se rozhodně nedá označit za špatnou. Úřednice se ho s úsměškem vyptávala, zdali je přesvědčen, že jeho podnik bude fungovat pořád, vždyť přece může zkrachovat. Ale kdo dnes zkrachovat nemůže, kdo si je jist, že nedostane za měsíc padáka? Poté nastal čas prověřování. Úředníci se vyptávali i po okolí na naši pověst, přišlo mi to trapné. Při dlouhých psychotestech a konzultacích, kterými jsme prošli, mi psycholog pravil, že obdivuje každého rodiče usilujícího o adopci, neboť on sám by prý veškeré to šťourání v životě, nepředstavitelné papírování a několikaleté čekání asi neustál."
Druhý tábor však měl větší štěstí a narazil na úřednice citlivé a pro svůj úkol přímo povolané. To se naštěstí povedlo i mě, když jsem se s několika dotazy obrátila na úřad Prahy 6 a musela konstatovat, že jednání bylo nad mé očekávání. Vstřícné, milé, nápomocné, dokonalé.

BUDOUCNOST
Vstupem do EU se dává větší prostor mezinárodní adopci. Čeká nás také novela zákona o adopci pojednávajícím, a to již v červenci. Diskutovaným tématem je také adopce dětí homosexuálními páry. Pro zatím je však většinové mínění proti – ¾ populace nad 65 let s touto adopcí nesouhlasí (starší lidé jsou konzervativnější), celkově je pak proti hlavně muži (dle www.novinky.cz) -65% a z žen je proti 59%. Souhlas vyjadřují nejvíce mladí, vysokoškolsky vzdělaní lidé.

Zdroje fotografií: www.nuk.de , www.detskydomov.zruc.info