1. července, první den prázdnin. Budila jsem se tak napůl v očekávání – bude pršet, nebude? Nad vysvědčením nebe prolilo hektolitry slz, neboť pršelo téměř celý den, ale přes noc se počasí umoudřilo a ráno jsem se dívala do tváře rozjásanému dni plnému slibných nadějí... Pro mě i pro mé děti, dokonce i pro ty cizí, které se chystaly na koupaliště, k babičkám, na tábory, zkrátka kamkoli, protože škola pro příští dva měsíce vyvěsila bílou vlajku a před dětmi se rozprostřelo moře volného času k hrám, intrikám, kterak co nejvíce vytočit rodiče a zároveň si užít nepředstavitelnou kupu dobrodružství... Před rodiči se taky vlnilo to rozbouřené moře nekonečného času, po který bude nutno zabavit své potomky, zajistit jim bezpečnost, vyplnit ty náhle dvakrát tak dlouhé dny k oboustrané spokojenosti – dětí i rodičů.

A jak jinak načít prázdniny než pomyslnou oslavou vysvědčení a tudíž výletem pro děti pořád ještě atraktivním: do ZOO. Ovšem není ZOO jako ZOO, Podkrušnohorský zoopark v Chomutově založený původně jako lesopark konkuruje svou rozlohou 112 ha největším ZOO v České republice. Ačkoli poměrně blízko u našeho bydliště, naposledy jsem s dětmi za jeho branami pobyla před dvěma lety. Od té doby tam proběhlo mnoho změn, které mě mile překvapily a potěšily. Změn opravdu vynalézavých v zabavení těch nejmenších i větších, ke zpříjemnění pobytu nejen návštěvníků, ale i zvířecích obyvatel.

Hned u vchodu nás přivítal poměrně rozlehlý výběh vlků, zpestřený částečně „podzemním“ tunelem, jímž se zvídavé a hlavně nebojácné dítě může po čtyřech dostat doprostřed výběhu a zaskleným otvorem pozorovat vlky, když tedy zrovna nespí, jako ti, které jsme pozorovali my... Ano, i já... Sice to vyžadovalo kus odvahy (kterou nesporně mám, když jsem se tam odvážila vlézt v sukni a v botách na podpatku a riskovala, že mě při zpáteční cestě zpět mezi civilizované lidi odchytí se svěrací kazajkou...) a fyzické zdatnosti, která spočívala v umění dostat se nejen tam, ale i zpátky... Lidé se shovívavě usmívali a já měla po dlouhé době znovu ten pocit, že ještě nepatřím do starého železa...
A tak jsme křižovali areálem, míjeli lehce znuděná a horkem zmožená zvířata, pokecali jsme si s medvědy, kteří nám zapanáčkovali, s tuleni, kteří s námi flirtovali ze záviděníhodné pozice chladného bazénu, děti si zahrály „ruletu“ s korunou, kterou jsem musela každému věnovat, aby ji mohly protočit na důmyslně vystavěném přístroji, který utržené korunky odváděl do podzemního trezoru, odkud posléze putovaly na obnovu a rozšíření bazénu pro tuleně.

Ti odvážnější z nás (já jsem mezi ně nepatřila) si pohladili roztomile opelichaného a důvěřivě krotkého velblouda, který by nás s radostí doprovázel dál, abychom vzápětí měli možnost shlédnout statek s veškerým dobovým zařízením, jaké si jen vůbec lze představit a horou zvědavých králičích čumáčků.

U opičího výběhu nás překvapily dva visuté mosty k dřevěné „chýši“ na nožičkách, ze které bylo možno sledovat neposedné opičí provokátéry, a která se nacházela přímo ve výběhu. Nejen děti zažívaly pocit nadčasového dobrodružství a v čase i prostoru se přenesly do deštných pralesů a počátku století...